Bušení v prsa? Nesmysl!
Ve dnech desátého výročí masová vraždy v New Yorku budeme svědky mnohonásobného bušení v prsa. Každý kdo má na příslušném místě alokovaný náležitý otvor bude vykřikovat, jak je všechno špatně a kdo všechno selhal. I to patří ke koloritu doby.

Skutečnost je taková, že se svobodný svět na padoušské útoky islamistických fanatiků připravil. Po 11. září následovalo ještě několik dalších vražd masového charakteru, ale naprosto nedošlo k rozvratné defenzivě. V podstatě jde o politicky motivovaný organizovaný zločin a ten má ve svobodném světě vždycky určitá privilegia. Italskou mafii zlikvidoval v krátké době Mussolini, ovšem za cenu likvidace občanských svobod. To radši ať si mafie kšeftuje s chlastem a kurvami dál, než aby se platilo takovou cenu. Omezení svobody a důstojnosti pociťujeme jen při cestách letadlem, ovšem letadlem cestujeme málo kdy a dopad na náš každodenní život není žádný. A hlavně – přes všechny žvásty zůstává Západ oázou prosperity a svobody. Miliony se nehrnou ze Západu do mravného a čistého muslimského světa. Pravý opak pravdou. Muslimský svět ctící tradici a rodinu a důstojnost není schopen spravovat vlastní věci, nechává své lidi hladovět, zisk z rozkvětu civilizace nechává schramstnout úzké vrstvě padouchů a žije v iluzi, že mu bud e lépe, když vyvraždí zbytek židovského obyvatelstva, který zůstal po holocaustu. Oběti masové vraždy z 11. září nejlépe uctíme, když zachováme klid a důstojnost a nebudeme křepčit a předhánět se v povyku, jak jsme špatní a jak se cpeme do slepé uličky. Není žádná slepá ulička, kromě té, kterou byhcom si vlastní pitomostí vytvořili.

PSÍ PŘÍHODY: Senátor
Nora je beze všech pochyb pořád ještě děťátko. Má jemnou srstičku, bříško má růžové a když běží, není to ani zdaleka ten běh závodního koně, jaký předváděla Iris, když svištěla před našimi bicykly průměrnou rychlostí 20 km/hod – to byla rychlost, která jí nejlépe vyhovovala. Nora zatím běží jako pes Pluto. Ovšem tváří se vážně jako senátor.

Její rysy jsou přísné. I když vyvádí to největší skopičinu, nemá v obličeji nejmenší náznak veselosti. Chybí jí mimika. Radost vytváří pohyby těla. Přitom – pes se dovede smát, dokonce se umí posmívat, potvora jedna, když vás nachytá, namátkou si vzpomenu na blažený Bartův úsměv, když mě tenkrát nachytal... To bylo hrozné, on nesl něco tajemného v hubě a tak jsem ho posadil a prošacoval mu tlamu a on v ní měl, no, ani nehovořit, co v ní měl a já pak musel nést ruku daleko od těla a žádná louže, natož pak potok, o vodovodu a mýdle nemluvě, nikde široko daleko.

Nora mě zatím nijak nevypekla. Možná proto se nesměje a tváří se jak senátor. Ovšem kdo ví, co mě čeká.

Jaký je váš názor na penzijní reformu, senátore?