Modlení v Paříži
Od pátku platí ve Francii zákon, který zakazuje modlení na pařížských ulicích. Tolik strohá zpráva z agentur. Důsledky mohou být dalekosáhlé.

Jde samozřejmě o to, zdali je Evropa křesťanská nebo muslimská nebo žíádná. Žádná být nemůže, protože není „žádná síla“, nebo „žádné nábožrenství“ nebo „žádný myšlenkový proud“. Agresivní drajv má dnes islám, asi tak, jako před sto, no, jistě ještě před dvěma sty lety mělo křesťanství, které bylo plné sebevědomí a bez srupulí „obracelo na víru“ kohokoli kdekoli, bez ohledu na to, co „kdekoli“ bylo svaté. Křesťanství – tedy, my, křesťané, jsme přišli k rozumu a už to neděláme. No a vida, on to nikdo neocení a děláná teď to, co jsme dělali jiným.

Proto je třeba se uskromnit. Nevyvážet ani náboženství, ani politiku, nikoho neučit demokracii, natož pak svatému přijímání. Ale to neznamená, že by někdo měl ovládat území naše. Vždyť ti muslimové, kteří se modlí v ulicích francouzských měst, nepřišli do Francie proto, že by se jim tam líp modlilo, ale proto, že křesťanská kultura zde vytvořila ekonomické podmínky lepší, než jaké vytvořila kultura jejich. Po staletích krveprolévání dospěla křesťanská kultura k toleranci, k jakési zralosti a moudrosti. Není ale pravda, že moudřejší vždy ustoupí. Je třeba stanovit určité hranice a určitá východiska. Proto je třeba přivítat zákon, podle něhož má být francouzská ulice sekulární. Lepší zákon by byl, kdyby stanovil, že má být křesťanská, protože – kdyby byla jiná, by v ní nevládl takový blahobyt a netáhli by sem obyvatelé arabského světa, který nedokáže svým lidem nabídnout nic jiného, než bídu a bigotní strnulost.