Stesky předáka Ščuky
V rozhovoru s iDnesem si povzdechl někdejší předseda Romské občanské iniciativy Emil Ščuka, že se změnila atmosféra a opět se mluví o „cikánech“. Jeho stesky jsou oprávněné, vskutku e politováníhodné, co se stalo a co se děje. Ovšem díl odpovědnosti musí nést i on, avšak z rozhovoru se nezdá, že si to uvědomuje.

Cikánská otázka je problém sociální, nikoli rasový. Niknou soudnému nevadí modelový Rom, který hraje na housle a dovede se veselit temperamentněji než uprděný Čech, ztěžklý pojídáním bůčku a četnou Blesku. Vadí zloděj, který prodává svoji dvanáctiletou sestru k prostituci. Ale, ti lidé kteří takto žijí pod hranicí tolerance, mají v podstatě nulový podíl viny. Daleko větší podíl mají ti lidé, jako kupříkladu Emil Ščuka, který v žádné sociální pasti není, je to vzdělaný komunikativní člověk a teď, v září 2011 nedělá nic, než naříká, že se jeho lidem opět ubližuje.

Jakmile nějaký problém trvá pět set let, nelze čekat, že bude vyřešen v časovém horizontu jedné generace. Bohužel ale nejsme svědky sebemenšího náznaku na změnu k lepšímu. Pana Ščuku si aspoň pamatuju jménem, ale od doby kdy odešel z veřjeného života se nevyskytla žádná výraznější osobnost, která by dokázala působit na vlastní lidi i na takzvanou majoritní společnost. Pan Ščuka teď naříká. Je velmi pravděpodobné, že bude naříkat víc. Je zřejmé, že období, kdy se zavírání očí nazvalo „tolerancí“ zvolna končí. Bylo to období v podstatě pohodlné, protože špatnost se zametala pod koberec, tvářili jsme se, že je vše v pořádku a že stát vše napraví. Na tu změnu citlivě reaguje Emil Ščuka. Bohužel jenom zase nářkem.

JAK ŽIVOT JDE: Jak jsme fotili dravého ptáka
Minulý týden jsme s Ljubou podnikli malou dovolenou, najali jsme si obytný busík a v něm podnikli okružní cestu – začali jsme v rakouském Alpbachu, pak jsme byli dva dny na Lago di Garda a cestu jsme zakončili na Chiemsee v Bavorsku. To je moc krásné rekreační místo v Bavorsku, jižně od Mnichova. Poklidné jezero, kolem rákosí, všude přírodní cyklostezky, na jezeře plachetnice. Takové prostředí vám oblékne duši do sametu. Takže jsme s Ljubou a Norou,duše v sametu, kráčeli po takové jedné stezce. Hladina jezera probleskovala hradbou rákosí. V rákosí je občas stezička. Vede k dřevěnému domku, ten slouží jako garáž na lodičku. Jsou jich tu na Chiemsee stovky, takových domků. No a takhle tedy jdu, Ljuba s Norou byly někde za mnou – a podívám se stezičkou, vidím verandu domku a na zábradlí sedí pták. Zřejmě dravý. Já jsem si na téhle cestě focení mobilem a pořizoval jsem tam retro – fotky tohoto typu:

Jenže mobilem dravého ptáka nevyfotíš. Takže jsem tam u toho rákosí vartoval a čekal, kdy přijde Ljuba se svým Canonem a čtyřiceticentimetrovým teleobjektivem. Nespouštěl jsem z dravce oči. Seděl a vytrvale pozoroval jezero. Vždycky jsem obdivoval schopnost dravých ptáků sedět, hledět a nehnout se. Najednou přijížděla na kolech skupina výletníků. Trnul jsem, že ho vyplaší! Přejeli a dravec se nehnul. Konečně se objevila Nora s Ljubou. Gestikuloval jsem, aby byly zticha. Nora přiběhla, nadšená mou posunčinou. Chytil jsme ji za obojek a tlakem přikoval k zemi. Ukazoval jsem prstem. Ljuba pochopila, co pozoruju a opatrně namířila svůj teleobjektiv.

“Sedí zády,“ šeptala. „To bude na fotce hloupě vypadat.“

“Připrav se,“ sykl jsem. „Sériové focení.“

Opatrně jsem sebral oblázek a hodil ho stranou do rákosí. Čekal jsem, že se pták tím směrem podívá. Byl netečný. Ani se nehnul.

“Vezmu si extender. Ještě si ho přiblížím,“ šeptala Ljuba. Prodloužila ohnisko o dalších dvě stě milimetrů. To by v tom byl čert. Připravil jsem se s kamenem, ona namířila, zaostřila...

“Jejda,“ pravila nahlas.

“Ticho!“ sykl jsem. „Vyplašíš ho.“

“Nevyplaším,“ zněla odpověď. „Je vycpanej.“

Bly z umělé hmoty, a to je tak trochu taky jako vycpanej.