Klausův projev v The Competitive Enterprise Institute
Václav Klaus přestal být v posledních létech zlobivým dítětem evropské politiky. V jeho prospěch lze uvést hodně argumentů, ale, lidsky vzato, jeden z nich je mimořádně silný. Jakkoli by měl právo vykřikovat za každým druhým slovem „já to říkal“, vykřikuje to jenom za každým druhým odstavcem svých projevů. Má na to právo, protože to, co se děje dnes, předvídal a varoval před tím. Evropská politika se ocitla v nejhlubší krizi funkčnosti i v nejhlubší krizi důvěry za dobu své existence. Jedním z hlavních principů unijního soužití měla být subsidiarita, tedy princip, že vše má být řešeno na nejnižší možné lokální úrovni. Skutečnost je taková, že někdo někde v Bruselu určuje, jakou žárovkou si smím svítit. Měnová unie měla usnadnit tržní vztahy a zvýšit výkonnost v kontinentálním měřítku. Místo toho usnadnila lokální parazitismus a dospela k takovým absurditám, že by si Slovensko muselo půjčit na to, aby nasypalo peníze do chřtánu rozmařilého Řecka. To vše jaksi hraje Klausovi do noty.

Přesto je v jeho konceptu jeden flešný tón. I v jeho washingtonském projevu zazněl: The consequences of climate changes – if there are or will be any – will be solved like any past changes and challenges by the market and human ingenuity, not by government masterminding.
Tedy:Následky klimatických změn – pokud nastaly nebo nastanou – neodstraní žádné vládní poručníkování, nýbrž, jako top bylo vždycky v minulosti, volný trh a lidský důmysl.

Problém je v tom, že volný trh v některých oblastech funguje, ale v jiných je iluzí. Ve oblasti spotřebního průmyslu funguje takřka stoprocentně, ale v zásadních oblastech našeho života, jako je energetika, telekomunikace, doprava, tam je trh iluzí. Tam existuje zásadní propojení podnikatelské a politické sféry a o nějakém trhu nemá vůbec smysl mluvit. Rozlišit obě sféry, ta která je napojená na politiku a ta která je skutečně volná, to je námět pro pretendenta Nobelovy ceny za ekonomiku. Klaus se tváří, že toto dělítko neexistuje. To je nesprávné a falešné a odporuje to každodenní zkušenosti.

Telekomunikace jsou příklad, který je po ruce. Operátoři mobilní telefonie získali od národních vlád licence. Tedy získali podíl na něčem, co je fakticky přírodní bohatství. Konkurence je v této oblasti iluze. Jde o monopolizaci a kartelové dohody. V naší zemi se tyto případy řeší masivní korupcí. Jak to funguje na celoevropské úrovni? Zatím jsme svědky snahy zlomit kartelové spiknutí pachtýřů evropského přírodního bohatství. Díky tomu už se nemusíme bát zvednout telefon v cizíé zemi. Ale už je problém si otevřít webovou stránku deset kilometrů od hranic, protože T-mobile v Česku a T-mobile v Německu se na vás společně vrhnou, aby vás okradli o peníze.

To co uvádím je příklad. Klaus varuje před ideologickými konstrukcemi, ale i to, co je jeho evangeliem, je ismus, je to ideologická konstrukce. V mnohém má Klaus pravdu, ale v dějinách se nevyskytla žádná svinská a vražedná ideologie, která by v něčem neměla pravdu.

Proto si dávejme pozor na každou ideologii, i na tu Klausovu. I on je hlasatelem ismu. JAK ŽIVOT JDE: Rekvalifikační kurz
V těchto dnech mi vyšel nový román. Jmenuje se Rekvalifikační kurz. Podstata knížky je vypsaná na záložce:

Trest smrti za podmínek humánního, politicky korektního a genderově vyváženého provedení se musí stát nezbytnou součástí evropského práva pro 21. století.
Ze zprávy Skupiny pro revizi trestního práva při Evropské komisi

Nestandardní činnost vyžadující nejvyšší trest se projev duševní poruchy a její začlenění mezi nezadatelná lidská práva se musí stát nezbytnou součástí evropského práva pro 21. století.
Ze zprávy Skupiny lidská práva při Evropské komisi

Že je to blbnutí? Ano, žijeme ve světě permanentního blbnutí a o tom je ta kniha. Žijeme ve světě jakoby, kde se věci nedějí proto, aby byly, ale aby to vypadalo, že to to je. Vláda dělá úsporná opatření ne proto, aby něco ušetřila, ale aby to vypadalo, že dělá úsporná opatření. A tak dále, a tak dále.

Knížku jsem si včera koupil v knihkupectví na Novém Smíchově. Je to obrovské knihkupectví, drobet jsem se v něm ztratil, pak přišel knihkupec a jestli mi může pomoci a když jsem mu řekl, co chci, zamžikal a po kratším bádání mě dovedl ke štůsku knih. Chvilku se v něm prohraboval. Podal mi knihu, pak zavrtěl hlavou, vrátil ji a vytáhl jinou, pečlivě prohlížel obálku, vrátil ji a řekl mi:

"Když už si pane Neff kupujete vlastní knihu, tak ať ji máte neušmudlanou."
Hodný to prodavač! Kniha je teď už trochu ušmudlaná, protože jsem ji četl do půl druhé do rána. Taková je pravda, já si nejen kupuju, já i čtu své vlastní knihy, tak hluboko jsem klesl!

No a kdybyste si tuhle hodně černou grotesku chtěli koupit, tady ji dostanete o páďo levnějc.