Paroubkův návrat
V Egyptě masakrují křesťany Radost z „arabského jara“ nemá dlouhé trvání a naděje, že rebelie v této oblasti povede k nastolení rozumných politických poměrů a k následnému míru a prosperitě se ukázala jako značně naivní. Přání bylo zase jednou otcem myšlenky. V Egyptě zmasakrovali křesťany – takový akt kolektivního násilí je v Evropě nemyslitelný, pravda, s výjimkou Balkánu. Čím dříve ztratíme iluze, tím lépe. Příznačné je, že k masakru došlo v době, kdy se v OSN chystá „uznání Palestiny“, tedy legitimizace útvaru, který je vyvolán nenávistí a stojí na nenávisti a je živen iluzemi. V této souvislosti je dobře zmínit epizodu ze současného rokování Fóra 2000, které se odbývá v Praze. Pozvána byla i kosovská prezidentka – existence „nezávislého Kosova“ je výsměch rozumu. Jde ve vší nahotě o analogii anexe Sudet nacistickým Německem a je to předobraz toho, co se za nějakou dobu, za desítky let, může stát kdekoli jinde v Evropě. Zatímco v Egyptě masakrují křesťany a na Blízkém Východě za peníze Evropské unie chystají genocidu Izraele, v Evropě se usadily miliony imigrantů právě z těch oblastí, kde sice vyznávají čistý islám, ale jinak se tam žít nedá. V Egyptě se masakruje a u nás se blouzní o multikulturní společnosti. Rádio Česko vysílalo půvabný rozhovor s kosovskou prezidentkou Atifete Jahjagovou. Žena je to bezesporu inteligentní, rozhled získala v Americe, a nádherně bruslila, když se jí redaktorka rozhlasu ptala na to, jak je to z vyháněním Srbů z Kosova. Umělecký dojem jejího krasobruslení je výtečný, ovšem poselství je jednoznačné: nelze popřít, že v Kosovu vyhánějí a vraždí Srby. Mají to na Fóru 2000 opravdu vypečené hosty! PSÍ PŘÍHODY: Škola odvahy
Večer se zvedl silný vítr. Na poslední procházku jsem šel s Norou asi v deset. Byla to jen malá obchůzka bloku, přerušená krátkým čuráním na travnatém pásu u silnice. Nora možná ještě nezažila takový vítr, zastavovala se a ohlížela se po mně, snad v naději, že tu nepříjemnou vě+c nějak zastavím nebo zruším.

Za rohem to už bylo lepší, tam domy stály bětru v cestě, ale jak jsme zabočili do naší ulice, začalo to nanovo s plnou silou.

A co horšího. Sousedi na rohu mají na chodníku složený drobný štěrk na podsypání dlažby a přikryli ho plachtou z nebezpečně šustivého plastu. Vítr nadouval cíp plachty a lampa na to svítila z takového úhlu, že na chodníku chvilku tančila klekánice, polednice i Baba Jaga.

Nora se polekala a odběhla na druhý chodník. Neutekla, jen tam stála, naježená, a pokukovala po těch příšerách.

“To je přece plachta,“ konejšil jsem ji.- „Podívej, není to žádná příšera!“

Přišlápl jsem neposedný cíp. Nora koukala, váhala, zdali může uvěřit, pak opatrně, širokým obloukem, přeběhla ulici a váhavě se blížila k hromadě. Každým krokem byla polednice méně polednice či večernice a pak už to byl jen kopeček písku.

Vyběhla nahoru a vítězně se rozhlížela. Pak se na mě podívala.

Proč tak srandovně hopsáš, pane? Snad se nebojíš, vždyť je to jenom obyčejná plachta, co sebou mrská ve větru! -->