Ministrův boj o národní hrdost
Stručně se dá říci, že národní hrdost se nejspíš nebude nosit ani v této sezóně. Ministr školství Josef Dobeš zaslal novinářům otevřený dopis, ve kterém vysvětlil, jak to myslí s tou národní hrdostí. Jeho text jde paralelně s otevřeným dopisem sedmi učitelů, který si z ministerstva potažmo Dobeše samého sarkasticky střílí. Jak to tak bývá, na obou stanoviscích takzvaně něco je. Ministr reaguje na zřejmý úpadek národní hrdosti a dopis učitelů nepřímo varuje před nástupem agresivního nacionalismu a nesnášenlivosti. Zdánlivě to jde proti sobě , ve skutečnosti to má společný základ.

Národní hrdost je hrdost jako každá jiná. Buď je anebo není. Nedá se ani vnuknout, natož pak nařídit. Je to vlastně druh lásky – tedy je to pozitivní cit ne k jinému člověku nebo obecně jiné bytosti, je to pocit štěstí sounáležitosti s nějakým principem, ať je to národ, město, škola, sportovní klub.

Jako každý cit je i hrdost mimo rozumová, tedy iracionální. Nicméně zcela bez rozumného podkladu být nemůže. Těžko někdo bude hrdý na prohrávající tým anebo bude pyšný, že je rodák města, ve kterém to jde od deseti k pěti, baráky tam lidem padají na hlavu a nikdo se po setmění neodváží vystrčit nos. Platí to i pro národní hrdost. S tou nemáme problémy jenom my. Od národní hrdosti je k šovinismu vždy jen kousíček na jednu stranu a na druhou stranu k ubrečenému ublíženectví. Dnes už si málokdo vzpomene na nářky „tři sta let jsme trpěli“, doznívá pocit hanby nad zradou v Mnichově, aktuální je hořekování nad komunistickým útiskem. Ale pořád je asi lepší hořekovat, tím aspoň nikomu neubližujeme, kromě nás samých, samozřejmě.

Má tedy smysl, aby škola nějak národní hrdost podporovala? Má, samozřejmě. Technicky vzato nejde o nic jiného než o vytváření image národa a jeho státnosti jako čehosi efektivního a úspěšného. Přitom efektivní a úspěšní jsme, cesta za posledních dvacet let je obrovská. Je tu ohromné množství pozitivních prvků všude kolem nás.

Mám citovat aspoň jeden? Třebaže si může sedm učitelů dovolit napsat paličský dopis svému ministrovi. Je to známka svobody, a hrdost bez svobody prostě nemůže být, svoboda je její obživná síla, bez ní je hrdost jen paskvil, který co nejdřív sklouzne k něčemu hodně špatnému. PSÍ PŘÍHODY: Život v náklonu
Návštěva u pana doktora dopadla dobře, Nora je v pořádku, vyvíjí se zdatně, už jí vypadl poslední ošklivý špičák, který nesl stopy po záhadné štěněcí chorobě, prodělané ještě v chovné stanici. Váší už třináct a půl kilo a přestala běhat štěněcím způsobem, tedy už nerozhazuje zadní tlapky od sebe.

Běhá asi tak, jako Valentino Rossi jezdí na motorce. Perfektně zvládá náklon v zatáčkách. Ty zatáčky je schopná vykroužit kdekoli. Třeba na hladké asfaltové ploše. Letí rossiovskou ryhclostí, pak udělá prudký náklon, kličku, tlamu vystrčí k vozovce, jako když božský Valentino škrtá kolenem o povrch, a lup, slízne z asfaltu chlupatou placičku, auty rozježděnou a sluníčkem vysušenou myš. A už to zase zvedá a upaluje přímo, hlavně pryč ode mne, abych za ní nedejbože neběžel a myš jí nesebral a nesežral sám. -->