Euro ano a ne
Premiér Petr Nečas v Bruselu prohlásil, že by o vstupu do eurozóny mělo rozhodnout referendum. Je to nápad, který rozhodně strojí za úvahu. Referendum rozhodovalo o vstupu do Unie. Lidé byli pro a členy Unie jsme a bezpochyby by to pro nás mělo neblahé ekonomické důsledky, kdybychom byli mimo. Se vstupem jsme souhlasili s přijetím eura v budoucnosti.

Nečasova slova o tom, že se situace změnila v tom smyslu, že místo monetární unie má Evropa unii dluhovou a transferovou však zavání českým chytráctvím. Nečas očividně sází na to, že lidé by s velkou pravděpodobností přijetí eura odmítli. Žijeme v době, kdy je straka namalovaná na každé vrbě a kouknete do kouta a vyletí na vás strašák. Příklad Slovenska, které si vstup do eurozóny tvrd vybojovalo a teď aby si půjčovalo, aby mohlo pomoci zamáznout dluhy sociálně silného, leč málo pracujícího Řecka, ten příklad rozhodně nenabádá k následování.

Nicméně referendum by bylo zcela jistě založeno na emoci a ne na racionální úvaze. O cestě ven se přou a nemohou se shodnout laureáti Nobelovy ceny za ekonomii a teď bychom o tak vysoce odborné věci měli rozhodnout my, laikové? Václav Klaus se nebojí otevřeně proti euru vystupovat a jeho argumenty jsou závažné a odborně podložené. Petr Nečas se bojí proti bruselskému větru vykročit a chce se schovat za referendum. Je to lišácký tah, protože referendum je politicky korektní trik. Navíc by otázka mohla být – jak to má v referendech fungovat – být jednoznačná, euro ano nebo ne. Ale i kdyby nakrásně mělo referendum být, i pak by se političtí předáci ne měli, ale museli jasně vyjádřit, zda euro ano nebo ne. To je jejich práce a jejich odpovědnost.

Ale ony ty události jdou kupředu tak rychle, že možná ani nebude čas na pštrosí strkání hlavy do písku. PSÍ PŘÍHODY: Učený pes
Málo platné, Nora musí být pes vycválaný a vycepovaný, takže ji vedeme ke kázni a pořádku. Umí u „sedni“ a „lehni“, ten druhý povel jí dáváme anglicky „down“, to se doporučuje, aby to znělo hodně jinak než „sedni“. Na zavolání přiběhne a tohle přivolání cvičíme obzvlášť pilně, protože co se psem, který umí chodit po předních tlapách, když nepřiběhne na přivolání. Samozřejmě vodítko je malér, pětiměsíčnímu štěněti se vodítko zajídá. Obojek snáší dobře, sama si sedne, když ho beru ráno do ruky.

V neděli jsme byli poprvé na psím cvičáku. Vodítko, hm, raději přeskočme tuto kapitolu. Lépe je začít úspěchy! Takže – Nora přešla kladinu, dokonce dvakrát. Ne snad, že by jí to činilo potěšení a ne snad, že by šla sama, nicméně se nevzpouzela a vzala svůj úkol s plnou vážností. Což mi připomnělo, jak jsem na cvičáku před lety učil rotvajlera Barta jít přes kladinu. On, který se nebál prakticky ničeho, odmítal na kladinu se jen podívat. Takže jeden zkušený kolega , když viděl moje marné snahy, poslal na kladinu svoji jezevčici a ten dobrý pitoma Bart za fenkou šel jako bulík a ani nevěděl, že na kladině je...
Vyfotil mě můj syn David.

Opatrně vzhůru!

-->