Od špatného k horšímu
Italové Mussoliniho zlynčovali a Libyjci zřejmě s Kaddáfím zatočili stejně. Ony ty revoluční události, než je básniví bardi převyprávějí do oslavných slok a sochaři odlijí do bronzu, vypadají buď směšně nebo odpudivě. V davu lidí šlapajících po člověku, před kterým se ještě před rokem tetelili asi nebude moc jemných a kultivovaných duší. Samozřejmě by byl ideální řádný soud, jenže to je asi jen zbožné přání, reálně nesplnitelné. Každý soud musí nutně mít politický ráz. Neunikl tomu ani soud s nacisty v Norimberku.

Zdá se ale, že smrt Kaddávího provází více skeptických komentářů než je obvyklé. Neopakuje se naivistický jásot, který opěvoval „arabské jaro“. Zatím pády diktátorů vedou spíš k horšímu než k lepšímu, příklad za všechny je Irán, který byl za šacha autenticky se rozvíjející zemí na strmém vzestupu a po takzvané revoluci se k moci dostaly ty nejtemnější síly a udělaly z něho darebácký stát, kvůli němuž se musí budovat protiraketová obrana.

Jisté je, že bez angažmá NATO by Kaddáfí lynči unikl a chtě nechtě aliance má velký díl odpovědnosti za to, co se bude v Libyi dít nadále. Je velmi nepravděpodobné, že tam vznikne oáza demokracie, slušnosti, kultury a prosperity. Spíš tam krev téct začala. Angažmá pod trapnou záminkou „ochrany civilistů“ vzniklo ne zcela pochopitelným politickým samovývojem, za nějž nenese žádná konkrétní osoba výraznou odpovědnost. Tím hůř! Boty kopající do Kaddáfího těla obrazně vzato kopaly do ideje „konce dějin“, který nastává, neboť demokracie se přesvědčivě osvědčila jako univerzálně a optimálně fungující systém. Zkrátka, je to problematické a smutné vítězství. PSÍ PŘÍHODY: Uhnala ho!
Nora nenarazí na hracího partnera často – naposledy to bylo v Průhonicích v parku a včera na louce pod lesem: Byl to pejsek milující honičky, jak nás ujistila jeho paní. Průběh honu obvyklý, přinejmenším ze začátku. Pejskové se honí kolem svých pánů. Ta louka má délku dva kilometry a šířku určitě jeden. Je možné po ní běžet až do Březové, kolem rybníka a vrátit se po její druhé straně. Dva kilometry volné plochy. Pejsky ale zajímá těch pár desítek metrů, něco jako kruh, a vy musíte stát uprostřed. Ten pejsek z toho byl upřímně rozradovaný a v jednu chvíli dal svou radost najevo tím, že mi v plné skočil na hruď. Já to ustál, na to jsem dost pyšný! No a po dvacátém, možná stém okruhu zpomaloval, až padl... Nora se pak vítězně rozhlížela:

Je tu někdo, kdo by si konečně se mnou zahrál na honěnou?

Bujaré začátky - a bídné konce

Foceno přístrojem Sony NEX 5 N