Zabavovat nebo nezabavovat?
Levicí ovládaný senát zamítl většinou jednoho hlasu návrh poslankyně Řápkové, aby kvůli dluhům mohli exekutoři sáhnout i na dávky na živobytí. Smysl návrhu je tlak na dlužníky, aby se začali chovat odpovědněji. Odpůrci mimo jiné argumentují, že exekuce lidem určitého typu hlavu nenapraví. Na sociální dávky je napojena i lichva – už dnes věřitelé čekají na dlužníky už před úřadem a peníze jim berou. Velmi často to jsou lichváři, kteří lidem bez smyslu pro hospodaření s penězi půjčují na nehorázné úroky.

Poslanecká sněmovna by mohla senátní veto přehlasovat. Bude to odpovědné hlasování. Argumenty pro i proti jsou velmi vyvážené. Sociálně slabí lidé jsou velice často v rukou vydřiduchů a zabavování dávek by mohlo jejich situaci ještě zhoršit.

Není třeba se nad tím pozastavovat. Sama praxe zadlužovat se není nemoc sociálního dna. Za vrchol cynismu je možno brát reklamní slogan jinak seriózního peněžního ústavu „Trápí vás dluhy? My vám na ně půjčíme!“ Navíc to není ojediněle nemravná reklamní kampaň. Lidé jsou masírováni k vědomí, že dluh není nic, s čím by si měli lámat hlavu, protože půjčka je na dosah ruky, bez cavyků, bez ručitelů, prostě jen tak... Možná, že by se měli zákonodárci spíš zamyslet nad tím, zdali toto není příklad klamavé reklamy. A děti ve škole by se měly učit, co jsou to půjčky, leasingy, hypotéky a splátky. Ale kruh se uzavírá – lichváři se pakují na nejchudších a banky na lidech naivních, kteří jsou schopni si vzít půjčku, když to přeženu, na pytel pralinek. PSÍ PŘÍHODY: Čekání
Vrátil jsem se s Norou z procházky a ještě jsem chtěl odvézt haraburdí do technického dvora. Máme ho tu ve Zvoli jednou týdně otevřený každému – zadarmo. Můžete tam odvézt posekanou trávu nebo suť nebo nepotřebné koncertní křídlo, pokud chcete – a neplatíte ani korunu. Dodám, že navzdory tomu jsou lidi, kteří to vozí do lesa, což nechápu, protože výkonem je to sad jedno, jestli jedu do lesa nebo do technického dvora, rozdíl je snad jenom v tom, že dvůr je jednou týdně kdežto les je pořád. Ale o tom jsem nechtěl.

Zkrátka, vrátil jsem se – a teď: přece Noru nebudu strkat do baráku, aby na mě počkala uvnitř, nechám ji na zahradě a vrátím se za deset minut a pak teprve půjdeme domů. Vymyšleno, učiněno, pootevřenými vraty jsem vytahal haraburdí a Nora seděla u vrat a pozorovala, co dělám. Pak jsem vrata zavřel a ona pořád pozorovala.

„Hned jsem zpátky,“ ujistil jsem ji. Se psy vždycky mluvím. Jsou to človíčkové. No a odjel jsem.
Vrátil jsem se za dvanáct minut. Nora seděla přesně na tom místě za vraty, kde jsem k ní promlouval a strnule zírala před sebe a čekala, až se vrátím.

Ne, nelze odjet na moc dlouho!