 |
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg zásadně nesouhlasí s postojem Petra Nečase k evropské mlouvě o rozpočtové odpovědnosti. Prezident Václav Klaus ostře souhlasí s postojem Petra Nečase k evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti. Co s tím?Teď opravdu záleží jen na tom, jak se vyvine situace kolem eura. Jestliže se zklidní, jestliže se podaří uhasit řecký požár a dokonce – jestliže se podaří opravdu udržet rozpočty na uzdě, pak budeme považováni za evropské hlupáky. Jestliže ale Řecko padne a nastanou další pnutí a eurozóna vstoupí do éry rozvratu, pak to bude zela jiné.
Bylo by samozřejmě správné a velmi nečeské, kdyby se vláda zachovala čestně a vystoupila proti dohodě přímo a hrdě a řekla, že smlouvu prostě nechce. Místo toho si vymyslela nesmysl s referendem a teď se vymlouvá na referendum, které si vymyslela, to je pepická kulišárna,. Za kterou je třeba se stydět. Ale zase: výsledný rozsudek vynese budoucnost. Nečasovo „ne“ je „ne“ nadnárodní kuratele, to je třeba si uvědomit. Třebaže je to kuratela ve smyslu a ve prospěch toho, co ODS odjakživa hlásala, titiž ve prospěch rozpočtové reálnosti.
Ono to „mne“ není definitivní. Kolem půjčky se také říkalo nejedno „ne“ a nakonec z toho bylo „oslabené ano“. Stejně to může dopadnout z Nečasovým alibistickým přístupem ke smlouvě. Pořád ještě přesně nevíme, co obsahuje a vůbec není jasné, jak to dopadne s Řeckem. No a ono také není jasné, jak to bude s Nečasem a Schwarzenbergem. Ministr zahraničí jasně řekl, že nehodlá být v protievropské vládě. Kde je tedy ta hranice, za kterou je „ne-evropská politika“ a před kterou je „evropská politika“? Hrozby v politice a nejen v politice jsou účinné, pokud jsou věrohodné.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
|
Odpoledne jsme s Ljubou a Norou zajeli do lesa, abychom doplnili zásobu suchých klacků. V krbu topíme prakticky denně a velice se osvědčila kombinace kupovaného palivového dřeva se suchými klacky z lesa. Ty vyschlé klacky vytvoří žhavý podklad a na něm pak kupované dřevo skvěle hoří.
Do auta dáme plachtu a pozvolna ho měníme v náklaďák. Asi je to pro elegantní dílo japonských ručiček potupa, bylo stvořeno k překonávání velkých vzdáleností, ke svižné jízdě divukrásnými krajinami, a já ho degraduji do role jakéhosi tahouna. Ale tak to už bývá v životě lidí i aut, ne vždy vykonáváme činy odpovídající šarži, jakou jsme si vysnili.
Auto už bylo skoro plné a tak jsme se s Ljubou domluvili, že půjde s Norou domů pěšky. Vezme to zkratkou, takže tam bude dřív než já – musím ještě dřevo doplnit a jet oklikou. Ona zatím uvolní vrata, abych mohl vjet s nákladem na pozemek.
Vydaly se tedy k domovu a já nakládat poslední klacky. Najednou, Nora byla tu!
Ušly dvě stě metrů a Nora si všimla, že nejdu s sebou. Sedla si a dala najevo, že bez pána dál už ani krok. Ljuba jí vysvětlovala, že mě neopouští, že je to věc vzájemné dohody.
Udělala ještě jeden krok k domovou a pes frr... jako ty želvy. Už byl pryč.
Ne, Nora mě nenechá v hlubokém lese bídně zahynouti.