Už hořela, když...
Už hořela, když jsem si do ní lehal, to je název slavné Fulghumovy knihy. Hodí se na situaci studentů právnické fakulty Plzeňské univerzity, kteří se v pátek radovali z toho, že ministr Dobeš zvrátil rozhodnutí Akreditační komise dotyčnou fakultu zatípnout. Když se studenti na zmíněnou fakultu hlásili, o jejím stavu a pověsti věděl každý, kdo se o věc minimálně zajímal. Pověst měla nejhorší, jakou si lze představit, ještě dávno před tím, než skandály kolem ní propukly. Kdo za této situace na práva v Plzni šel, buď byl totálně nevědomý, a pak asi se těžko uplatní v tak exponovaném povolání, jako je výkon práva, anebo tam šel s cynickým přesvědčením, že ono to nějak projde, a pak by neměl právníkem být vůbec. Konflikt Akreditační komise s Dobešem bude mít devastační účinky. Na co máme akreditační komisi? Je ministr Dobeš monarcha, který po vzoru prezidenta smí udílet milosti dle uvážení? Jestliže je rozhodnutí akreditační komise ve věci plzeňských práv rovno kravímu pšouku, jsou všechna ostatní negativní i pozitivní rozhodnutí předmětné komise rovna kravímu pšouku? Kdo to rozhodne? Nakonec to skončí u ústavního soudu, jako všechno. A každý z těch jásajících studentů, až slavně studia na neslavné fakultě do níž se přihlásil když už neslavná byla, bude mít budoucnost zatíženou tím, že na jeho diplomu jsou jaksi prasecké skvrny.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Přímá akce
Seděli jsme u snídaně. Já s Ljubou u stolu, Nora ve svém dedikovaném křesílku. My obličejem k francouzským dveřím, Nora zády. Sedíme a pijeme čaj a najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u bonsaisované borovičky mourovatý kocour a jal se soustředěně močiti.

Oba jsme s Ljubou vyskočili a Nora vyletěla z křesílka, jako by jí pod zadkem odpálili petardu. Vrhli jsme se s Ljubou ke dveřím, abychom je otevřeli a Nora aby smělce prohnala a poučila ho, že se na naší japonské zahradě nečurá.
Tedy, vrhli. Ano, vrhli jsme se, ovšem Nora má jiné představy o tom, co je to vrhnout se. Skočila ke dveřím, ovšem tam jsme jí překáželi my dva, neohrabaní člobrdové. Takže se rozhodla to vzít přímou cestou. Skrz políčko orchidejí, skrz dvojitě zasklené okno, rovnou na zahradu.

Okno vydrželo, neprasklo. Nestalo se nikomu nic. Ani kocourovi, ani orchidejím, ani Noře. Nevím, jaké si z toho kdo vzal poučení a hlavně by mě zajímal kocourův pohled na věc.
Možná že se někde počural smíchy, když si vzpomněl na ten výjev, který zahlédl svým bystrým okem v posledním zlomku vteřiny, než prchl.