Skandál bez následků
Pobavil, ale nic zásadního nezpůsobil, myslí si sociolog Jan Hezmann v úvaze o důsledcích Rathovy aféry. Píše o tom na serveru Aktuálně a jeho argumenty jsou bezesporu přesvědčivé. Jen bokem – povšimněme si malého detailu. Na Aktuálně si udělali anketku s otázkou, zda lidé věří / nevěří Rathově verzi, že sedm milionů na něho někdo nastražil. Ve čtvrtek večer 40% lidí odkleplo, že Rathovi věří. Úvaha pana Herzmanna se shoduje s tím, co si myslím já a co slýchám při rozhovorech on té věci. Hlavní a podstatný argument Jan Herzmann cituje také, že totiž si lidé nemyslí, že Rathův případ je něco ojedinělého. Takových Rathů má každá strana mnoho a je to více méně náhoda, že to na Ratha prasklo.

Bezprostřední následek to možná bude mít pro Středočeský kraj. To je oblast, tradičně volící spíše ty liberální strany a sociální demokraté se tam dostali – spolu s komunisty – k moci hlavně kvůli tomu, že lidé nechtěli platit 30 korun za návštěvu lékaře. No a dnes krajští náčelníci skýtají tristní pohled, když jako jeden mužožena vzdorují výzvám celostátního vedení své strany, aby přijali svůj díl odpovědnosti. No a Rathovi advokáti tlačí na to, aby se další řízení přestěhovalo právě do Rathova středočeského kraje – proč asi? Tady se asi Rathova aféra ve volbách nějak projeví.

Celostátně ale lidé spíš volí proti někomu než pro někoho. To je mnohokrát konstatovaná prostopravda. Rathova aféra na ní nic nezmění, spíš její váhu posílí. Stoupenci sociální demokracie si řeknou, že policie odvedla efektivní práci, ale jenom proto, že ji státní moc pustila ze řetězu. Vlastní modré kauzy zůstávají pod pokličkou – a navíc je to bohužel pravda. No a modří voliči, ti prostě budou volit ty své.

Roste nechuť k stávajícímu politickému systému. To je nebezpečný jev. V době poválečné vedl obdobný jev k nástupu komunistů a nakonec umožnil této dobře organizované minoritě podporované cílevědomou velmocí zmocnit se celého státu. Něco podobného reálně nehrozí, což neznamená že protirežimní nálady nejsou nebezpečné. Jsme v době turbulentní a konce nevidět (což nikdy není vidět v době turbulentní).

Mnoho lidí se přiklání k vizi „zániku systému politických stran“. Tyhle zániky se už mnohokrát na mnoha místech zeměkoule realizovaly, včetně naší země, a vždy to vedlo ke zbídačení a teroru. Lidé obvykle vidí je to špatné – a zlodějství politických exponentů je bezesporu špatné. V systému demokratických stran politici a systémově mnohdy i celé strany kradou, ale občana jako individuum nechávají na pokoji. Nebuzerují ho, nenutí ho, aby četl tyhle knihy a nesměl číst tamty a nenutí ho chodit do kostela nebo mávat praporem a zpívat hymnu a mlátit cikány, namátkou vybírám z nabídky činností mnohých ne-demokratických režimů minulosti.

Mnoho lidí se opírá o vizi přímé demokracie, bývá citována demokracie „švýcarského typu“.

Proboha, politický systém není franšíza typu McDonalda! Ta musí desítky ba stovky let klíčit a vyvíjet se a měnit se a uzrávat, je to mnohagenerační proces. Stejně jako nemůžete vyexportovat demokracii do Iráku nebo Afghánistánu (kdy to politické špičky pochopí!) nelze švýcarskou přímou demokracii importovat k nám... nebo kamkoli jinam.

Politický systém na bázi politických stran vznikal dávno v hloubi rakouské monarchie, jejíž úspěšnou a ve všem všudy prosperující a pozitivní součástí jsme byli. T. G. Masaryk byl poslanec Říšské rady... a Klement Gottwald byl poslanec prvorepublikového demokratického parlamentu. Určité tradice jdou přes režimy. Přímou demokracii v tradici nemáme. A ze zachránců na bílém koni se zatím vždycky vyklubali podvodníci.

Bez naděje? Nikoliv. Právě v téhle turbulentní době, kdy veřejnost ztrácí schopnost tolerance vládních sviňáren a podvodů, stoupá tlak na politické strany, aby posílily svoje samoočistné mechanismy. Jsou natolik vnitřně prohnilé, že jim to opravdu nejde dobře od ruky. Je to ale jejich objektivně nejvíce naléhavý úkol.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Rozdíly
Co naplat, Iriska s námi byla mnoho let a je tedy nabíledni, že srovnáváme. Iriska si nehrála s jinými pejsky. Yla to samotářská, poněkud nedůtklivá princeznička. Nora je kamarádská, byť selektivně. S kokříkem Beníčkem dokáže řádit na poli do úmoru, pravda, do Beníčkova úmoru. Noru by umořil leda Terminátor. Jednoho drobného rozdílu si všimla Ljuba.

Iriska se taky ráda dívala oknem na zahradu, ale nikdy nepřitiskla nos na sklo. Nora se čenichem na sklo doslova přilepí, takže ve výši její hlavy máme po celé délce prosklených dveří čáru. Asi jako by tudy lezl nějaký přímočaře smýšlející slimák, vyznávající sonátu horizontálního života.