I když, jak se o vezme. Setkal jsem se s názorem slečny narozené v roce 1980, která mi s vážnou tváří tvrdila, že to bylo za bolševiků bezva, protože ji tatínek vodil do Tuzexu a kupoval jí tam čokoládičku. Věru že těm středoškolským nostalgikům nepřeji nic zlého a tudíž ji mepřeju, aby je čert postrčil třeba jen na měsíc dejme tomu do roku 1982, o třicet let zpátky. A to nemluvím o roce 1952, to byl rok, kdy jsem spolu s ostatními spolužáky musel z čítanky vytrhnout fotografii Rudolfa Slánského a tuší začerňovat jeho jméno.
Ale ještě k tomu dětství: tenkrát žilo ještě mnoho lidí, pamětníků opravdu starých časů a slogan zněl „za Rakouska to bylo lepší“. No a že za první republiky to bylo lepší, to byl naprosto široce rozšířený slogan. Je to možná šokující, ale nikoli překvapující, to je ten paradox. Takže by bylo dobré se spíš starat o to, aby to bylo lepší zítra, než bádat nad tím, zdali to před pětadvaceti lety bylo lepší nebo horší.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
Po dvaceti minutách už nebyl žlutý, silně zezelenal, jak ho válely a kutálely po louce. Pronesly ho na střídačku lesem až na cestu a ta byla hodně, hodně rozblácená. Společnou rukou či tlamou nerozdílnou ho dokutálely o louže a tam s konečnou platností zčernal. Sledoval jsem ten proces s rostoucím neklidem. Nejsem pouhý pozorovatel, mám aktivní roli vrhače míčku. Na oslintané tenisáky jsem zvyklý, mokrý tenisák mi nevadí, ale bahenní tenisák nerad beru do ruky.
A tak se mi přece jen ulevilo, když ho ztratily, tenisák splynul s přírodou, zabředl kamsi do bahna a tam zkamení a vědci – příslušníci jiného živočišného druhu – ho za miliardu let objeví coby zkamenělinu a budou bádat, co že to byl za podivný specimen, kulatý, bez zřetelných vnitřních orgánů.