 |
Je dobře, že Sokol opět vzlétl a dal o sobě vědět. Slavnostního průvodu 15. všesokolského sletu se zúčastnilo deset tisíc lidí a média připomínala slavnou a v kritických dobách i hrdinskou historii této tělocvičné jednoty. Už od svého vzniku byl Sokol koncipován jako neozbrojená armáda, připravená se ve vhodnou chvíli ozbrojit – k tomu skutečně došlo v první světové válce, kdy Sokol přispěl ke vzniku dokonce tří národních armád, totiž ruské, italské a francouzské legie. Sokolové tvořili důležitou odnož druhého odboje za nacistické okupace a byli pronásledováni za dalšího totalitního režimu, tentokrát komunistického.O víkendu se o Sokolu mluvilo a vzpomínalo. Nemohla padnout otázka, proč současný Sokol není to co býval. Bylo by zajímavé porovnat s tvrdými daty domněnku, že „jsme zlenivěli“. Pravda, ubylo sokoloven, avšak přibylo fitcenter, je to dobře nebo špatně? Doba dnes více přeje individualismu a kolektivní hnutí tolik netáhnou. Možná, že... zaplaťbůh za to, protože dnes je velmi nepravděpodobné takové masivní ovládnutí kolektivní mysli davu, jako to udělali fašisté v Itálii, nacisté v Německu a komunisté v mnoha dalších zemích. Ano, Sokol byl hnutí idealistické a naprosto nebyl namířen ke škodě někoho jiného, na rozdíl od nenávistných hnutí politických. Nicméně i on stavěl na ochotě jednotlivců podílet se na kolektivním úsilí. A tahle vůle je dnes menší než dříve, o tom těžko pochybovat.
Sokol byl vždy silně národní organizací. I to vlastenectví je dnes slabší než v minulosti, to bylo mnohokrát konstatováno. Vlastenectví ožívá v dobách útlaku a nouze, možná, že přes všechno nadávání a přes všechnu nespokojenost se máme příliš blahobytně na to, abychom byli takovými vlastenci, jakými byli Sokolové minulosti. Ale kdo ví, možná tu národní myšlenku čeká renesance. Pak i ten aktuální, relativně malý slet bude vnímán jako důležitá kapitola v historii našeho vlastenectví.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
|
Také jsem jel po plzeňské dálnici, naštěstí ne v neděli, kdy tam lidi uvázli až na šest hodin ve vedru, nýbrž v sobotu a to se jelo vcelku klidně. Vezl jsem vnučku Dominiku a naštěstí jsem si vzpomněl na klasickou „hru na auta“. Počítají se, kdo uvidí kolik aut od dotyčné barvy. Besip s tou hrou asi nesouhlasí, nicméně osvědčila se jako upoutávka dětského zájmu a pozornosti.
Nejvíc je stříbrných aut, hodně jezdí černých. Z barevných je nejvíc červených. Takže jsem dítěti nabídl, aby si vzalo červenou barvu a já že budu mít modrou. No a dítě jásalo, dědeček byl bit jak žito.
V neděli jsme opět jeli autem. Hned za Zvolí jsme potkali červené auto. Jásot: „Jedna nula vedu!“
Ale pak pink, pink, pink, první modré auto, druhé a za tím třetí. Ujal jsem se vedení poměrem tři jedna. Načež zezadu křik:
“Červenou jsem měla včera, dneska chci modrou!“
Proboha, aby z ní jednou nebyla politička!