U nás v Blbákově
Je to taková ta situace, kdy jsou dva muži a jeden z nich je magor a teď jde o to, který z nich. Bohužel jeden z nich je policejní prezident a druhý ministr financí. Pokud ministr financí Miroslav Kalousek skutečně vzal telefon a krátce po veřejné pohrůžce předsedy vlády, že vyhodí každého ministra, který bude volat na policii vyhrožoval policejnímu prezidentovi, pak skutečně svoje angažmá ve věci letadel CASA přetáhl hodně daleko za hranice zdravého rozumu. Pokud ale naopak policejní prezident nebude schopen svoje tvrzení doložit a neprokáže existenci tří telefonátů ze středy 4. července, pak zůstane Černý Petr v jeho listu a měl by složit funkci.

Toto by platilo pro normální stát, ovšem v Blbákově je to jinak, načež se ukáže, že Kalousek sice telefonoval, ale že to tak nemyslel a že policejní prezident sice něco řekl, ale myslel to jinak a že o žádný nátlak nešlo. Úplně stranou zůstává otázka, zdali nákup španělských letadel byl dobrá volba a zda se neměla koupil letadla italská. Orientační cenové srovnání by mělo být triviálně jasné, letadla CASA slouží v třinácti zemích světa. Samozřejmě je každé v jiné modifikaci. Když si půjdete koupit fabii, můžete za ni zaplatit úplně jiné peníze než soused, který má taky fabii, ale s jinou výbavou. Přesto se nedá říct, že ta či ona fabie je unikát a není možné posoudit, zdali se za ni platilo málo nebo hodně, jak se o tom snaží přesvědčit veřejnost ministr Kalousek a každým takovým tvrzením pozbývá na důvěryhodnosti.

Tahanice kolem otázky, co kdo řekl a kdo komu telefonoval jsou folklorní hříčka. Podstatné jsou peníze a věci došly tak daleko, že se k jádru přece jen opracujeme. Půjde to ztuha a každá taková taškařice, jako je ta, jíž jsme byli svědky ve čtvrtek, znamená ztrátu voličské podpory vlády, která měla historickou šanci dělat dobré, ba nutné věci na základě největší parlamentní většiny v popřevratové éře.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz JAK ŽIVOT JDE: Šrámy
U garáže nám rostou dvě borovice. Jsou to dnes už statné nigry, borovice černé, špičkami se už poměřují s hřebenem střechy. Ještě před pár lety měly větve už od země. Kolem domu se nedalo projít a taky nebyl moc velký důvod, proč tudy chodit. Postupem zvelebování zahrady jsem borovice prořezal odspodu. Máme teď u těch borovic dřevník, přechováváme tam krbové dříví, no a u steny garáže je přilepená bouda na zahradní nářadí. To předesílám kvůli pochopení situace. Jedna větev je (byla) tak ve výši cca 180 cm. No a když jsem si nedal pozor, praštil jsem se o ni do hlavy.

Včera to bylo pořádně, byla to morda neboli hyba a tekla mi krev – a teď, co tyto řádky ráno píšu, mám na hlavě srandovní náplast. Nedával jsem pozor, bylo to k večeru, do obličeje mi svítilo sluníčko – to jsou ty omluvy a výmluvy za nepozornost.

Už se to nestane. Ne snad, že bych už nikdy neměl být nepozorný. Vzal jsem pilu a větev uřízl.

Moje povídání se ale jmenuje „šrámy“. Ten druhý šrám nebyl můj. Odpoledne mě navštívil jeden pán. Zaparkoval před barákem a když jsem mu šel otevřít branku, vítězně mi hlásil, že nacouval do lampy. Nejdřív jsem to nechápal. Ulice byla prázdná, jedno , dvě auta tu a tam, a lampa vzdálená třicet metrů. Ale jo, byla to pravda, ten člověk do ní nacouval a trefil ji nárazníkem a utržil šrám. Mohlo to dopadnout hůř, ale nedopadlo to hůř: blinkr přežil.

“Byla schovaná za sloupkem,“ vysvětloval. Stejná blbost, jako že mi svítilo sluníčko o očí. Prostě, nekoukal, zrovna jako já nekoukal, jak se patří.

V zásadním bodě se situace liší.
Nevzal jsem na tu lampu pilu.