 |
Po zprávě o angažmá irácké odnože Al Kaidy v Sýrii asi aspoň trochu opadne nadšení pro podporu statečných revolučních demokratů bojujících proti tyranskému režimu. Nadšené pokrokové síly mají na svém kontě zrození už mnoha svinských režimů. Začalo to svržením íránského šacha a vyvrcholilo to Kaddáfím a údajnou demokratickou vlnou v Egyptě.
Potíž je samozřejmě v tom, že syrský vládnoucí režim je opravdu hanebný a vražedný. To, co se šine na jeho místo, je ovšem neméně hnusné a vražedné. Na místo ďábla se sune Belzebub. Darmo se utěšovat, že extremistů je málo, i v Sýrii. Extremistů je vždycky málo, jinak by to nebyli extremisté. Jenže extremisté mají iniciativu a jsou úporně cílevědomí. Ovládnou klíčové posty ve společnosti a máme tu diktaturu jak z učebnice. Známe to z vlastní zkušenosti: komunistů také nebyla v roce 1948 většina, jenže jejich odhodlání, organizovanosti a cílevědomosti nedokázal nikdo v zemi čelit.
Zrůdná fraška v Koreji
Souběžně s tím pokračuje příšerná groteska v Severní Koreji, Ten obézní mladík včele státu zavřel továrny v Kesongu. Tím pádem v podstatě odsoudil neurčené tisíce rodin k bídě, jejíž rozsah si těžko představíme. Je dobře, že se západní diplomatické mise zachovaly důstojně a ignorovaly jeho výzvu k evakuaci. Je to zdvořilá facka smrtonosnému tajtrlíkovi.
|
x x x -->
|
|
Zdravím z Vídně, kde jsem služebně na prezentaci Panasonicu. Zase v hotelu, letos si jich užívám fakt hodně. A sumarizuju poznatky. Spiknutí designérů, tedy těch lidí kteří si usmysleli, že se staneme obětí jejich uměleckých prohevů, se v hotelu projevuje naplno. De jste jkim vydáni napospas, protože nemáte volbu. Vyfasujete klíč, dnes už spíš čipovou kartu a jdete do přiděleného pokoje. Nemůžete designérovi říct: Pane Havlíček, tohle si nabouchejte do kecek. Ne, v hotelu musíte výplody jeho ducha přijmout nebo jít spinkat na nádraží.
Už ta čipová karta. Rozmohlo se, že po vstupu do pokoje strčíte kartu do speciálního šuplíku a pak teprve funguje elektrika. Takže zapomeňte na to, že po odchodu se vám dobije notebook, zatímco jste pryč. Musíte dobíjet přes noc a když máte notebook, dva foťáky a mobil, je to hoňka – už proto, že hoteloví architekti nenávidí zásuvky a schovávají je před vámi. Chvála bohu, že tady ve Vídni co jsem ze včerejška na dnešek spal, jsou u psacího stolu zásuvky tři, nevídáno neslýcháno!
K elektrice: tahle designérská pakáž si libuje v systémech zapínání a vypínání světla. Vše je uděláno tak, aby se vám to znesnadnilo pod záminkou usnadnění. Vypíná se to od postele, ale odkud? Zleva nebo zprava? Trávíte půl večera, než na to přijdete a běda, kdybyste si chtěli v noci cestou na záchod přisvítit. Klimatizace je případ sám o sobě. Tady ve Vídni nelze vypnout. Prostě hučí celou noc, i když ji stáhnete na nulu. Je to hučák.
Skončím v koupelně. Kde jsou zlaté doby špuntu v umyvadle. Zde jsem neobjevil, jak se dá voda z umyvadla vypustit. Hledal jsem tlačítko, zkoušel zatlačit na zátku, někdy je to tak zařízené, že přitlačíte a onna vyskočí. Nevyskočila. A sprcha? Dopadlo to tak, že jsem se ve vaně cibral pod kohoutkem a až když jsem vylezl, pohnul jsem multifunkčním kohoutkem nějak a sprcha se spustila, třebaže před tím multifunkční kohoutek vzdoroval přítlakům, nátlakům jakož i lomcování.
Ještě štěstí, že záchody zatím unikají jejich pozornosti. Tedy někde taky ne. V Koreji jsem zažil záchody vybavené elektromotory, pumpami a akcelerátory a doplněné sáhodlouhým návodem k použití.
V korejštině, jak jinak.