Na celé té protikuřácké kampani je fascinující, jak se vyhýbá jádru věci a zavádí pozornost zcela jinam. Každý má právo se svým životem a se svým zdravím zacházet po libosti. Budete se cpát uzeninami, vyšplháte se váhou na sto třicet, nepoznáte jiný nápoj než pivo? Smutné. S jednou poznámkou. To je každého soukromá věc. Tím bezprostředně škodíte sobě, nikomu jinému.
Cigarety jsou specifické v tom, že jejich konzumace obtěžuje jiné lidi. Prostě, kuřák smrdí. Nejen když kouří. Kuřáci možná netuší, jak ohavně páchnou, i když zrovna nemají kouřovou tyč mezi prsty. Kdyby dotyčný vypustil ve výtahu větry, možná by se někdo ozval nebo nějak dal najevo nelibost. Dehtový puch kuřáka jsme si zvykli tolerovat. Když jedete s kuřákem ve výtahu a on zrovna nekouří (tam se to chválabohu nesmí), zvedne se vám z toho smradu kufr.
Je strašné, že známe mechanismus vzniku návyku. U velmi mladých lidí je kouření ztotožněno s dospělostí. Ta věta "zapal si, nebuď srab" má smrtící účinky. Čím víc strašení, tím hrdinštější je zapálení té první cigarety. No a následuje návyk, snížení životní úrovně o sumu, kterou musím na tuto blbost vynaložit, se zdravotními následky v pokročilejším věku. Začne to v patnácti.
Světu vládnou reklamní agentury, které jsou schopné nás donutit k čemukoli. Že by toto nevěděly? Že by jim uniklo, že čtrnáctiletá holčička si zapálí, aby se cítila dospěle? A že by státy a parlamenty a Unie a čertova babička, toto všechno tyto instituce nevěděly?
Je to odporná pokrytecká hra. Propagační akce založená na principu "kuřáku, smrdíš" by mohla trvat maximálně deset let a kuřáctví by mezi mladými lidmi zmizelo a mezi těmi nešťastníky, co podlehli v blbém mládí, by doslova vychcípalo.
Musíme ale chránit zájmy tabákových firem, které tak vehementně a otevřeně obhajuje Miloš Zeman! Takže budeme blbnout kolem procenta plochy varovných nápisů na krabičce a milimetrového průměru kouřové tyče.
A stejně kuřáci smrdí, táhne jim z pusy, smrdí jim vlasy, mají šedivou pleť a dehtem natažené šaty. Jenom se to nesmí říkat.
Polena se musí naštípat na malá polínka. A je zajímavé, jak individuální povahy jednotlivá polena mají. Některé poleno štípnu jedna radost, udělá to ťuk a polínko se rozletí na strany. Jsou ale polena, která mají jaksi spečené dřevo, je to něco jako guma. No a nejhorší jsou sukovitá polena. Už jsem jich vyselektil asi osm. Některá vydržela pět, šest seknutí. A to prosím mám sekerku Fiskars, to je sekyra samosečka, a na tu nejtužší práci nasazuju třiapůlkilový kalač. Tyhle uzlovité špalky odolají i drtivé energii kalače.
Odvezu je k Pepíkovi do Černík, on má štípačku a budu zvědav, zdali odolají tlaku hydraulicky poháněného klínu. Včera jsem zpracoval dva kubíky a pak už jsem nemohl. Na špalku zůstal stát docela snadný kousek, stačilo by ťuknout...
Nezbývala síla.