Pokud jde o Bohuslava Sobotku, v souvislosti s ním je dobře připomenout slavné Nietzscheho "co mě nezabije, mě posílí". Už to vypadalo, že ho Miloš Zeman prostřednictvím svých zaprodanců zamete na lopatu, a hle, uplynulo pár dní a zaprodanci chodí v kabátech z ostudy a Sobotkovi tleskají i lidé, kteří se mu dříve posmívali coby oranžovému, neslanému nemastnému Hurvínkovi. Nepodvolil se, postavil se a zvítězil. Politologové časem posoudí, do jaké míry mu pomohla reakce veřejnosti zprostředkovaná sociálními sítěmi. To nebude snadné, protože sociální síť jsou proudná voda, těžko z ní vylovit nějaká tvrdá data, nicméně i z ohlasů na různé ty facebooky a twittery je patrné, že sociální sítě v aféře sehrály svoji roli.

Novináře lze okřikovat, lze je deklasovat poukazy na mediokracii, jak to dělá Václav Klaus, anebo je přirovnávat k neonacistům, jak to předvedl za potlesku poslaneckého sboru Miloš Zeman při svém nástupu do funkce. Facebook, twitter a další komunikační prostředky však umlčet nelze. Vzniká hlídací pes demokracie jiné rasy, než jsou média. Je přímý ve smyslu bezprostřední, nezkorumpovatelný a neumlčitelný. Nikomu nepatří. Jeho existenci by si měli zapsat za uši matadoři pletichářské mrzkosti s Milošem Zemanem v čele.

Nicméně to, co se stalo v sociální demokracii, by možná mohli závidět předáci druhé poražené strany těchto voleb, občanských demokratů. Ti se sice mezi sebou neporvali, nebylo o co, ale žádná rvačka nerozbila u nich okna, aby smrad vyvanul. Sice všichni dali funkce k disposici, jak se říká, ale nic víc se nestalo. Vážné důsledky to nemá, spadli do kategorie druhořadé politické strany, nicméně je to smutné už z důvodů piety vůči roli, kterou historicky nedávno zastávali.

Krize skončila velmi rychle, někteří padouši zkejsli s černým kloboukem na hlavě, jiní bleskurychle změnili hlavokryt a nasadili si klobouk bílý. V tom vynikl Milan Chovanec. Ten provedl tak bleskurychlé obraty, že by mohl snadno projít zkouškami na parašutistu nebo dokonce na kosmonauta v takovém tom stroji, co s vámi točí dokolečka dokola ve třech směrech naráz. Hodně se u toho zvrací a to asi pan Chovanec neumí, protože by se nemohl holit a je vídán hladce oholen.

Rychlé zakončení krize neznamená, že bude v zemi dobře. Nejistota trvá a od Andreje Babiše to není jen škodolibost, když varuje před příkladem Věcí veřejných a přistupuje k budoucímu jednání se sociálními demokraty opatrně. Vskutku nemá smysl s nimi jednat do 10. listopadu, kdy si vše vyříkají. Ale ani potom to nebude jednoduché.

Miuloš Zeman se strašlivě blamoval a zostudil v celé aféře, ovšem on je jediný v celé hře neotřesitelný. Nemusí se nikomu zodpovídat a na aféru se zapomene už po neděli. Sociální demokracii rozeštvával už za Vladimíra Špidly a nedá pokoj ani nadále. Jeho vasal Tejc je v čele poslaneckého klubu, to je velké varování pro budoucnost. Zvolilo ho 30 poslanců z 50, pravda, ještě před tím, než se kbelík s politickými výkaly definitivně převrhl. Nicméně Zeman bude mít dál ve straně své Škromachy a Zimoly a tenhle plevel nevymete ani příští sjezd strany chystaný na březen. Velmi nereálná je vize pevné vlády, která udělá z českého Blbákova spořádaný stát. Lze tedy pochopit ANO, že se do vrtkavé vlády nehrne. Přízeň veřejnosti je vrtkavá a hlavně Vít Bárta může vyprávět, jak je snadné o ni přijít. Vždyť on sám se do parlamentu nedostal, ani když se přilepil jako čumbrk Okamurovi na šos.

Haškiáda skončila, její význam netřeba přeceňovat. Problémy zůstávají. Bohuslav Sobotka projevil kuráž a rozhodnost – při záchraně své kůže. Neznamená to však, že se mu podaří ze sociální demokracie vytvořit homogenní těleso, moderní levicovou stranu atraktivní pro činorodé pozitivní typy. Na to asi bude muset přijít někdo jiný.

Dokola na kole
Za asistence Nory a Dominy jsem napumpoval pneumatiky svého kola a všichni tři jsme vyrazili na okružní cestu necestu! Nevím čím to je, ale obě moje pneumatiky ucházejí, vždycky ucházely a ucházet bezpochyby budou.

Dominka coby cyklistka se velmi zlepšila odposledka. Prokázalo se to zejména když jsme jeli po lesní pěšině, ne po cestě. Pěšina je trochu do kopce a trochu zahrabaná spadaným dubovým listím a je v ní tak trochu hodně kořenů. Na trase dlouhé dvě stě metrů spadla Dodo dvakrát – a místo aby to vzdala, je to přece jen malinká holčička, nasedla a rvala to dál.
Nora je nadšená, protože se konečně pohybujeme rychlostí, kterou sice neshledává ještě plně rozumnou, ale rozhodně není tak odpudivě šnečí, jako doposud.
A jakou bude mít Nora radost, až Dodo ztratí nedůvěru k přehazovačce a začne ji používat!