 |
Televizní seriál Lhář Hašek končí. Režisér má bolavé koleno a protože koleno patří k mluvicímu ústrojí, je nucen mlčet. Což je dobře, protože by se patrně rozšířil okruh hajzlů, idiotů a neofašistů. Nervy ztratil a funkce se snad vzdal přítel Zimola, ovšem to neznamená, že se zítra ukáže, že šlo o omyl a že se vlastně žádné funkce nevzdal.
Na víkend nám předložili novou porci. Sebrali, zavřeli a hned zase pustili Víta Bártu, v posledních volbách spasitele a lovce politických dinosaurů. Pak se ukázalo, že je to vlastně korupčník, ale ne zas tak moc velký. Intermezzo v policejní cele si vysloužil kvůli odposlechům primátora Béma, nepostižitelného politika, a jeho přítele, stejně nepostižitelného Janouška. Jeden z nich je Kolibřík, ale kdo by si měl všechna ta jména v sitcomech pamatovat. Nebýt toho, že se orgány silové moci totálně diskreditovaly státním převratem, kdy nechaly svrhnout vládu kvůli údajné korupci poslanců a sledování manželky premiéra, mohli bychom poslední vývoj sledovat se stupněm zájmu tak asi deset ze stupnice sta stupňů. Pohled na Bártu zatčeného a propuštěného asi vzruší málokoho.
Je to všechno jen pěna na mohutném moři života. Milióny lidí pracují, vytvářejí hodnoty, za dvacet let pozvedly tuto zemi ze suterénu na úroveň normální, důstojné evropské země, jakou Československo bylo za první republiky a Čechy s Moravou byly za Rakouska. Hemžící se politická pakáž zastiňuje a zatemňuje pohled na příběh úspěchu. Nelze už věřit čemukoli, co přijde z oněch takzvaných vyšších kruhů.
Ani to sdělení, že je Vít Bárta šíbr, což je něco, o čem jsem nikdy nepochyboval. Když mi to ale nabízejí oni, kladu si otázku – co tím ti šíbři myslí?
Nudný seriál, nudná zábava, a pokračování? Nekonečné.
|
|
V Břežanech, v metropoli našeho souvesničí, se pravidelně koná halloweenová slavnost. Vypravili jsme se tam s Dominikou a tlupou dalších dětí od nás z ulice. Dominika byla maskovaá za pejska, ale uváděla svým nevinným výrazem obecenstvo v omyl, působila dojmem kočičky. Maskovaných dět bylo v Břežanech hodně desítek, příště si vezmu taky nějakou černokněžnickou čepici. Na pódiu se zpívalo, tancovaly tam mažoretky, dětičky tam vytrsávaly starý dobrý rockec, nechyběla tombola a soutěže a tím se dostávám k jádru sdělení.
Za každý splněný úkol bylo razítko na papírek a orazítkovaný papírek sloužil jako vstupenka do čarodějnické sluje pod kavárnou Marmelade na Náměstí na sádkách. Dominika byla nadšená představou, že to bude sklepení plné zombíků, duchů, koster a že všude budou pavučiny a mlha. Hrnula se s kamarádkou Sárou dopředu a já se stal trapným přívažkem.
Spolu se stejně odkopnutým Petrem, tatínkem dalších dvou dětiček, jsme si tedy objednali zázvorový čaj a povídali si o vývoji fotografické techniky. Netrvalo dlouho a objevila se Dominika. Ukázalo se, že nedorazila ani na sám konec točitého schodiště. Nořila se odkudsi ruka a tahala příchozí za nohu a to bylo příšerné!
Takže to dopadlo tak, že jsem si popálil jazyk o horký zázvorový čaj, popadl Dominiku do náruče a sestoupil do pekelného sklepení s ní. Tam bylo vše, jak má být, zombíci, pavouci, netopýři, mlha, strašidelné zvuky. Dodo mi visela na krku a na povrch zemský jsem ji dopravil poněkud přiškrcen. Ukázalo se, že kamarádka Sára, když na ni vyletěl první zombík, na něj zařvala svým tygřím hlasem:
“A kerej ty seš?“
Čímž podlomila jeho zombí sebedůvěru. No a Dominika?
Statečnost se na povrchu zemském vrátila. Příště, tak tedy příště, to půjde úplně sama. No a přespříště toho drzého zombíka, co tahá lidi za nohu, prostě zbije.