Bude se volit do senátu a do obecních zastupitelstev. Oranžoví půjdou do střetu v třiadvaceti obvodech. Pětadvacet milionů korun se vloží do reklamy, aby lidé uvěřili, že volí ty správné lidi, kteří z nich udělají ještě spokojenější občany.

Je to slogan oprávněný? Na sliby mimo ekonomickou realitu si u sociálních demokratů lidé už zvykli. Tohle ani není slib, je to jen konstatování. O nějakých očividných úspěších vlády nelze mluvit. Tam kde je vidět činnost občanů, tam úspěchy jsou. Vedeme si slušně v produkci i obchodu, máme produktivní vědecký potenciál (občas se tou smradlavou zatvrdlou kůrou mediální lamentace občas prodere nějaká pozitivní zpráva, naposledy o úspěšném zkoumání genomu pšenice), máme vynikající sportovce (pravda, sociálně demokratický předák by je vylučoval z národa), to jsou tedy úspěchy mimo politickou sféru.

Nicméně i na poli politickém jeden úspěch vidím. V rozumné míře zůstávají ty odpudivé, trapné, hloupé a pobuřující rozmíšky. Ty otravovaly vzduch dvacet let a byly velkým zdrojem oné slavné blbé nálady. Z tohoto hlediska je úspěch dohoda o kandidátovi na eurokomisaře. Když to takto půjde dál, spokojenost možná stoupne na osmnáct, ne-li rovnou na devatenáct procent.

Co je ale sporné je to, zdali si tento zatím jediný úspěch může nárokovat sociální demokracie pro sebe. Ke shodě musí být aspoň dva.

Milovníci deště
Blahodárný to jev, takový déšť, zvlášť po horkém dni. Přinese osvěžení a vůni, jakousi radostnou, protože předznamenává hojnost. Vůně, ty mají pejskové rádi a vedru se vyhýbají, skrývají se ve stínu a snaží se chladit vyplazeným jazykem. Déšť přichází jejich touze vstříc, přináší osvěžení v myriádách kapek a kapiček. Déšť šumí a ten šumot uklidňuje. Chce se zavřít oči a propadnout do snění o ráji, šumném a voňavém. Otevřeš oči a ráj je všude kolem tebe, padá z nebe.

Ovšem ze všeho nejlíp je koukat na to z okna. To je pak poezie jako na televizní obrazovce.