 |
Podobně jako Zemanův rozhovor v Lánech otevřel úděsný pohled do jeho duše, v Lidových novinách se vyzpovídal Miloš Jakeš, poslední výkonný šéf totalitní komunistické strany. Nebyl to zdaleka první výlev tohoto člověka v médiích, ve stejném duchu se vyjádřil koncem října v Reflexu
. Odhlédněme od toho, jak je šílené, že se takový člověk může roztahovat v médiích – představte si, že Hitler neskončil sebevraždou, že by se mu nic nestalo, ani by nestál před soudem a v roce 1970 by rozdával rozumy tom,kdo ho zradil a co měl v roce1945 udělat. Nicméně je dobře už z klinického zájmu si jeho rozhovor přečíst.
Plyne z něho jeden zásadní závěr – ten člověk nepochopil, že vedení státu je mnohem víc než čistě mocenský úkol. Komunista vládne a smysl jeho vlády je v tom, aby vládl dál. Gorbačovva zrada podle něho spočívá v tom, že Rusové nedovolili komunistům poslat na své lidi tanky. Zrůdný obsah těch slov by měl vyhnat lidi do ulic. Příšerný stařec lituje, že mu jeho loutkovodiči nedovolili udělat to, co s opozicí provedli čínští komunisté.
Zřejmě si vůbec neklade otázku, proč to všechno bylo – tedy, on si ji klade a odpověď hledá ve zradě a v selhání represivních orgánů. Všechno by bylo v pořádku, kdyby hoši od KGB a StB do toho pořádně řízli a do toho tanky armády a Lidové milice.
Není schopen pochopit, že lidé – napříč politickým spektrem, a týká se to i komunistů – byli unaveni, ba vyčerpáni a znechuceni zoufalou nevýkonností komunistického režimu. Represe, to bylo jediné, co pořádně uměl a vykonával ji tak dlouho, až začínalo docházet těm osvícenějším hlavám,že represe možná nastolí pořádek, ale k živobytí není.
Milouš Jakeš by si užil v Severní Koreji. To je ta země, kam posílají naši komunisté srdečné soudružské zdravice. Tam se umírá hladem a věrchuška žije v bídném blahobytu za ostnatými dráty, které ji chrání před vyhladovělými občany.
Ale ani to Jakešovi nedochází, že i tamní věrchuška se bojí, že ji tenhle Kim nebo nějaký příští nechá hodit k roztrhání psům.
|
Dvojnásobné štěstí
Vydali jsme se na hezkou odpolední procházku podél Vltavy, od Štěchovické přehrady pěkně proti proudu, po stezce která se vine nad zatopenými Svatojánskými proudy. V neděli svítilo sluníčko, podzim bláznil barvami a byla to pohoda, dokud jsme nezjistili, jak strašlivě Nora smrdí.
Našla u vody chcíplou rybu a vyválela se v ní. Pokračovali jsme v cestě. Ne snad, že by nám to nějak přes míru zkazilo náladu. Máme psy už nějaký ten pátek a víme, že tak to s pejsky chodí. Nora se naparfémovala, tak aspoň že Gari... Kdepak je Garinka? A hleďme, že běží a jak je veselá! Bodejť by nebyla veselé. vyválela se v ještě smrdutější rybě než Nora. Po procházce jsme je vezli v kufru auta. Hned pod proud vody, sotva jsme dojeli domů a nakonec je Ljuba přemázla sprejem. Ležely pak na kanapi a zachmuřeně přemýšleli o pokaženém odpoledni, které tak skvěle začalo.  |