 |
Rozklad státnosti v části islámského světa je globální hrozba, srovnatelná s morovými ranami minulých století. Nelze ji řešit ani bombardováním, ani převzetím zoufalců, kteří z postižených oblastí prchají. Těch bude ostatně přibývat. Islámský stát, až zvítězí a tomu nelze zabránit, stejně jako se intervenci civilizovaných států nepodařilo zabránit vítězství Leninových hrdlořezů v Rusku a následovaly desítky let masových vražd, utrpení a zbídačení, tedy až islámský stát zvítězí, nastolí režim bídy a z něho budou nadále lidi prchat, aby se najedli.Morové rány ustaly, jakmile si lidi začaly mýt ruce, odpadky ukládali na místa tomu určená a omezily populaci krys.
Ty příšerné války s nimiž si nevíme rady, ledaže bychom na ně házeli z bezpečné výšky bomby, lze omezit jen regulací finančních toků a dodávek zbraní. V současném světě informačních technologií není technicky vzato problém zjistit, kdo ten holocaust financuje. Je to Saudská Arábie? Turecko nebo Pákistán? Nebo někdo jiný: Ty peníze tečou po drátech. Je hezké, že tajné služby USA špehují Merkelovou, ale jistě mají přehled o tom, kudy tečou peníze. Zbraně se z oblasti neodčerpají, ale lze omezit munici. Není t problém technický, jen politický.
Přijímání uprchlíků, k němuž nabádají nevládní organizace?
Bude to rozšíření komunity neintegrovatelných lidí, kteří ze svého středu budou generovat další násilí a další rozklad. Tomu se nelze vyhnout. Vrhněte stovky tisíc totálně nekvalifikovaných lidí do společnosti hojnosti. Nelze jim vůbec nic nabídnout, leda v nejlepším případě integraci v druhé, ale spíš třetí generaci. Budou reagovat přirozeně, totiž nenávistí. To se přece děje, proto polapeným humanitárním pracovníkům řeže hlavy oficiálně vzato Brit. Transparentnost finančních toků, to je penicilín proti současnému moru jednadvacátého století.
Jenže transparentnost finančních toků by ohrozila ty, kdo by ho museli zavést, totiž politiky.
Proto je ta situace dosud bezvýchodná.
|
Země zaslíbená
Vracíme se z procházky. Jdeme lesem, tedy, já jdu lesem a Gari s Norou dvacet metrů přede mnou kontrolují lesní kosy. Najednou zavětřím. Ano, to je hnůj, mrva, nebo něco horšího.
Taky psice zpozorní. Aby ne. Jejich čenich je milionkrát citlivější než ten můj. Pro ně to není smrad. Je to volání Země zaslíbené. Nastal v tom lese velmi tuhý režim. Stáhnul jsem je k sobě a běda jim, když se vydaly proti větru. Nakonec se nechaly vylákat na pole, kde kopaly tunel k nějaké myší rodině. To je zaujalo natolik, že na volání ze Země zaslíbené zapomněly. Jistě ne trvale. Zítra jdu s nimi znovu a jsem věru zvědav, odkud vítr povane. K Zemi zaslíbené, to by bylo dobré. Nebo od ní a pak půjde na nože. Držte mi palce.  |