Počasí v Praze: zataženo, vichrno, 9 stupňů
Co bude dál
Doslova v přímém přenosu jsme mohli sledovat akce francouzské policie proti teroristům na dvou místech najednou. Obléhání tiskárny v městečku Dammartin-en-Goële dlouho nebude zapomenuto a následky budou trvale zapsané do paměti, podobně jako mnichovský masakr izraelských sportovců palestinským komandem v září 1972 nebo útok na WTC 11. září 2001.
Cíl posledního masakru se dá snadno odhadnout. Je to pokus rozjitřit atmosféru a naladit veřejnost proti muslimské menšině. Následné výlevy nenávisti by pak automaticky vedly k radikalizaci a posílení extremistických sil.
Je velmi dobře, že ve Francii se okamžitě po masakru ozvali muslimové včetně vysokých autorit s protestem. Hlučné oslavy 11. září na ulicích měst islámského světa byly velmi smutnou dohrou onoho zločinu. Muslimové, ať už usazení v evropských zemích anebo ve své domovině musí pochopit, že extremismus nejvíce ohrožuje právě je. Hlavně by to ale měly pochopit vedoucí kruhy těch islámských zemí, které vedou odpornou licoměrnou politiku a extremismus potajmu všemožně podporují. Bez podpory zvenčí by uschnul a posléze zašel. Ty výcvikové tábory se neživí samy od sebe, ty někdo platí. Nedá se pochybovat, že hlavní zdroj peněz je muslimský.
Naše média se zbytečnou ochotou převzaly výkřik z jakéhosi blogu či facebooku, že si kreslíři z Charlie Hebdo tropili šašky z islámu. Ne, oni mířili na nejzvrhlejší formu náboženského fanatismu. Terorismus je zločin a ten je třeba potírat všemi prostředky, mocensky i výsměchem.
Kolem pařížského masakru se objevily i kritické hlasy – že snad tajné služby zaspaly, že o podezřelých bratrech věděly a nezasáhly. Jenže to jsme u jádra věci. Ve slušném demokratickém světě bezpečnostní síly mohou zasáhnout jen za zákonem stanovených podmínek. Nelze jen tak někoho zavřít jen proto, že byl v Jemenu a snad tam prodělal výcvik, o čemž není evidence prokazatelná před soudem a i kdyby byla, trestnost takového výcviku je problematická.
I to bude téma pro dny před námi. Vyhovují naše zákony hrozbě, před níž stojíme? Válka má své zákony a mírový stav je má jiné. Terorismus je něco mezi válkou a kriminalitou. Velmi snadno využívá všech mezer v zákonech.
Asi bude třeba s tím něco udělat.
Strýc Podger v tropech
Bývá zvykem podělit se s vámi po návratu z cest o příhody rázu nikoli heroického. Při mé letoře poněkud potrhlé jich nebývá málo, nicméně na Srrí Lance jich mnoho nebylo a tak skoro není o čem psát. Pravda, v hotelu v Anuradhapuře jsem zapomněl kalhoty, přesněji džíny – a přitom mám v živé paměti, jak jsem si je pečlivě vkládal do kufru, pěkně jsem je složil na třetinky a uložil je tam, jako když maminka pokládá děťátko do kolébky. No a v Polonnaruwě už nebyly. Možná samy odešly, jako kalhotový Houdini se prolomily ze zazipovaného kufru, nevím jaký vzaly osud. Kdo ví, co s nimi bude. Moje tělesné rozměry nepasují do sihnálských norem a tudíž by se do nich vešli Sinhálci dva až tři. Třeba se jim v nich bude dobře běhat.
Poslední štaci jsme měli v Bentotě u moře, tam jsme se čtyři dny vzpamatovávali z namáhavého putování. Do hotelu jsme přijeli v deset v noci po osmihodinové cesty z vnitrozemí. Hotel poněkud neosobní, personál poněkud laxní, zkrátka, toto vše plus únava vyvolalo moji nelibost, takže jsem trochu pobíhal po recepci a máchal pěstičkami a hněval se.
Hněval jsem se tak moc, že se mi sama od sebe zapnula baterka, součást výbavy mého iPhonu. Měl jsme ji v zadní kapse, ano, nikoli džín, ale lehkých letních kalhot, takže světélko mi na zadku zářilo jak maják a já tam běhal jako rozzuřený svatojánský brouček.
Chudá to podgerovská žeň z tak dlouhého putování!