Pondělí 23.2. 2015
,
Patří to zřejmě k době. Něco vidíme na vlastní oči, jsme o tom přesvědčeni že tomu tak je, ruku do ohně bychom na to dali, tím spíš, že to dotvrzuje Jan Svěrák, a ona je to flígna a navíc se neví, kdo ji spískal. Patří to k době a není to ojedinělý jev. Věřit nemůžeme prakticky vůbec ničemu a tím méně tomu, o čem se píše v novinách, takový závěr si každý snadno vytvoří.
Až na to, že bubliny vždycky prasknou a všední, nezábavná realita nakonec vyplave na povrch. V mnoha případech v podobě smrduté skvrny.
Příhoda s Carreym je naštěstí neškodná a zábavná.
Tím spíš, že to nakonec pravý Jim Carrey byl. Mně můžete věřit, já ho osobně na to jeviště přivedl, je to starý kamarád.
Můžete tomu věřit, čtete to na obrazovce černé na bílém.
Ve třech, na chvíli
Rony je přece jen jiná váhová kategorie než Gari s Norou a je to vzácná chvíle, vidět je dohromady. On by s nimi byl moc rád, zvláště pak s Gari, ta mu padla do oka. Jenže jak připoutat jejich pozornost, neřkuli náklonnost? Měl bych jednu radu. Kdyby se proměnil v ptáka, pokud možno v kosa, měl by stoprocentní jistotu jejich pozornosti a nemusel by běhat, respektive létat za nimi. Zcela jistě by se honily za ním. Nápad pěkný, ale k realizaci má daleko. Tak daleko, jako má Rony ke Gari, když Gari vezme nohy na ramena.
|