Čtvrtek 2.4. 2015
,
Neposlucha
Vraceli jsme se za vichřičného počasí z procházky a Gari s Norou jako obvykle zmizely v areálu někdejšího prasečáku. To je chatrně oplocené území na okraji našeho Šmoulova, kde by mělo v dohledné době vzniknout hřiště či dokonce cvičák pro psy. Teď to obec používá jako skládku zeminy. Jsou jí tam hromady, zarostlé bejlím a pejskům se tam moc líbí. Chvilku je tam nechávám, aby se holky vyběhaly. Najednou vidím, postavička s hnědou hlavou už sedí padesát metrů ode mne. Zavolám na ni a ona nic. Zavolám důrazněji. Zase nic. Přikleknu na jedno koleno a zvednu ruku, to je signál, který Nora zdá od štěněčího věku a na něj přiběhne, i kdyby zrovna kopala díru, aby se dostala do podzemního paláce myšího krále. Zase nic. Jenže to už přiběhla Gari a společně jsme šli k neposluchovi. A ona to nebyla Nora, on to byl pejsek, taky pointr, měl naprosto stejnou hlavu jako Nora, jen tělo měl kropenaté, bez hnědých ploten, natož aby měl na zádech logo Apple, jako ho tam má Nora.
|