Víkend 5.-6. 9. 2015
,Na současné situaci je snad nejnápadnější totální neschopnost unijních orgánů se jakkoli postavit k situaci, která náhle nastala a nedává naději, že skončí. První známka rozhodovací impotence se jasně ukázala už vůči ukrajinské krizi. Unijní orgány k ní významně přispěly, když dávaly prounijně laděným politickým skupinám na Ukrajině nereálné naděje, načež řešení přenechaly Francouzům a Němcům. Pro občany unie se ale mnoho neměnilo, krize byla kdesi na východ od hranic společenství a přímo do evropských záležitostí nezasahovala.
Teď je to jiné. Teď se Evropa stala cílem neozbrojené invaze. Debaty kolem nějakých dublinských dohod jsou směšné: ty byly zamýšleny na řešení individuálních případů žádosti o azyl a není technicky možné je aplikovat na příval bezmála milionu běženců. Dosavadní úřední procedury jsou prostě zastaralé, nefunkční v nové situaci. Bazírování na papírech a registracích a malování fixou na ruku, to vše je k ničemu. Je to osm set tisíc lidí a další statisíce se blíží.
Východiska jsou jasná: Ty lidi, co se na území Evropy dostali a dostanou, je třeba nějak přijmout a umožnit jim život – především je nutné jim umožnit pracovat a zařadit se do normálního životaběhu. Zároveň je ale třeba udělat všechno pro to, aby příval ustal. Ochránit vnější hranice a diplomaticky i vojensky uklidnit situaci v těch zemích, kde se zhroutil státní stroj.
Jsou v Libyi dvě vlády? Tak nedumejte, která je lepší, a jednejte s oběma. Libye není světové dědictví. Vznikla v roce 1934 a může mít různé podoby, jako je měla před tím. Je směšné čekat na Radu bezpečnosti, aby dovolila námořní operace: v moři umírají nevinní lidé a záchrana životů má přednost před protokolem. Udělejte všechno, aby ten příval ustal. Dohodněte se s relevantními stranami v Sýrii. To je primární. Zatímco se toto bude dít, o ty, kteří tu jsou, je nutné se postarat.
Toto není žádný sluníčkářský, politicky korektní blábol. To je realita.
Ti lidé nejsou žádní poserové bruselského typu. Když se o ně nepostaráme, oni si to vynutí.
Závěr úvahy: utopený chlapeček, to je srdcervoucí příběh. Ale bruselská alibistická neschopnost udělat cokoli, co není kontraproduktivní, to je třeštivé šílenství, protože odtud se odvíjejí další hrůzy.
Min jest
Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Na místní márnici ,hned u kostela, tam zbyl z konce války nápis azbukou: MIN NĚT. Bylo to takové uklidňující zjištění, že tam na cestě, kudy jsme chodil do školy, není žádné minové pole. Vzpomínám na ten nápis teď, kdy zase bydlím ve vesnici. V hlavě nosím pomyslný plánek pomyslného minového pole. Kde jsou ložiska smradů, ve kterých se Gari a Nora rády vyválejí? Pomyslná mapa, navíc proměnlivá. Jedno takové ložisko bylo v hromadě suchých větví nedaleko nohejbalového hřiště v Markovičkách. Tam už min nět. Ale silně zaminované je místo zvané V cípu, a samozřejmě zapovězená je zóna za Chaloupkami, tam je úložiště jakéhosi hnoje. No a včera se mapa obohatila o další minové pole. Je to uprostřed posekaného a vzápětí zoraného pole, přilehlému k Březovské cestě. Co jen to může být, ta mazlavá zelená hmota? Z dálky jsem bezmocně pozoroval, jak se v tom vyválela Nora, Gari přihlížela, načež Nora uspokojena vstala, ustoupila a udělala místo své kamarádce a pak už jen přihlížela Garinčinu rozkošnickému převalování. Takže kolem toho pole přestanu chodit.
|