Pátek 30. 10. 2015
,Jeho poslední tah byla metalizace místopředsedy komunistické vlády Miroslava Tomana. Zeman vyvolal nelibost už dříve, kdy ocenil slušovického Františka Čubu. Přesto je mezi oběma osobami velký rozdíl. František Čuba se stal cílem ideologicky podmíněné mediální kampaně okruhu kolem Václava Havla, který nesnesl pomyšlení, že by v bývalém režimu mohlo být něco, co fungovalo a bylo pozitivní. Pouze sportovci směli v očích těchto soudruhů naruby mít úspěch a kromě nich jen hrstka mimořádně populárních umělců. Konec konců, i Jaroslav Seifert měl komunistický titul Národní umělec a do smrti byl členem svazu spisovatelů a režim mu uspořádal státní pohřeb. Takže Čubovi byla upřena baťovská podnikavost a nasazena psí hlava komunistického poskoka. Mělo to ale i bumerangový efekt. Kdo o Slušovicích měl i jiné informace, zvláště pak osobní zkušenost než to, co se psalo s Respektu, si nejspíš pomyslel něco o jednostranné ideologické zavilosti. František Čuba je persona první velikosti a osobně se domnívám, že byla hrubá chyba, že člověk těchto kvalit byl odsunut – vzpomeňme na magoriózní figuru ministra zemědělství Kubáta na začátku nové éry.
Miroslav Toman, snad neurazím, ale není takto obecně známá a mnohými i uznávaná postava. Zeman ho vylovil z jakéhosi přítmí a kdyby ho neometalizoval, pes by po něm neštěkl. Miroslav Kalousek má pravdu, že šlo o komunistickou nestoudnost, a též šéf ODS Fiala se nemýlí, hovoří-li o demontáži Listopadu 1989.
Jenže to je přesně to, na co lidé mnozí čekají a co ocení. Jakýsi generální pardon komunistickému včerejšku je přítomen v mnoha Zemanových zásadních činech a postojích. Co jiného než demontáž Listopadu byla jeho proměna sociální demokracie západního střihu (navíc vedená a ovlivňovaná exulanty) do bé mužstva komunistické strany? Místo, aby ho vypískali a vyhnali, ho lidé vedli do Strakovy akademie hlavním vchodem. Takže bolševická orgie není u Zemana žádné novum.
A bude s tím mít úspěch i nadále.
Kde je?
Konečně jsem jim taky zamotal hlavu, bestiím. Bylo to tak: Jdeme na procházku, putujeme podél Šmoulova k nové aleji (zatím alejce) spojující Šmoulov s lesem, vlevo je pole – v našem názvosloví Myší louka. Tam Gari s Norou kopou svoji jámu, aby se dostali k myšímu králi. Vrhly se na louku (pole) a začaly kopat jámu. Zastavil jsem se, protože někdo zatelefonoval. Stojím, koukám jak kopou a hovořím. Najednou Nora zvedla hlavu a rozhlížela se. Pak Gari. Kde je? Neviděly mne u lesa. On nám utek! Musíme ho najít! Nechal nás samotné, na holičkách! Pustily lopaty a úprkem se hnaly k lesu. Šel jsme za nimi , nechal je chvíli hledat a pak jsme zapískal. Vyběhly a spatřily mě. Kámen jim padl ze srdce. Tak tady je, neztratil se, nenechal nás na holičkách! Ulevilo se jim a odběhly, aby dál kopaly svoji jámu. |