Je dobře, že si v osmičkovém roce připomínáme i pozitiva a cesta kolem světa je krásný symbol toho dobrého, na co chceme navazovat, na odvahu a na podnikavost. V den kdy se Cessna odlepila od země prokmitla médii zpráva o tom, jak mladí lidé neznají historii. Je to hodně paradoxní, protože právě v osmičkovém roce na nás dotírá historie ze všech nároží. Spíš by se dalo čekat, že mladým lidem poleze krkem. A ono je to jinak, statisticky vzato.
Důvod k lamentaci to není. Neznalosti historie, jak kdo. Někdo má znalosti, někdo ne. Neznalosti byly vždycky. Namátkou si vzpomínám, jak na novinářské fakultě kladl adeptům na studium pan profesor Kovářík otázku: „Kdy byla Velkomoravská říše? Můžete se splést o tisíc let.“ A málokdo se trefil. A z dětství – to bylo v tuhých padesátých létech, v době totálního mytí mozků, páčila paní učitelka z mé spolužačky, kdo to byl Lenin. Netušila.
„No přece, on vedl… on vedl… koho vedl Lenin?“
„Lenin vedl Němci!“ pravilo děvčátko, blažené že si konečně vzpomnělo.
Ano, blažená je nevědomost a přeji mladým jejich nevědomost a hlavně jim přeji, aby je žádné osmatřicáté a osmačtyřicáté roky nepostihly, ani srpny osmašedesátého. A panu Romanu Kramaříkovi přeji šťastné dotyky české stopy a hlavě mu přeji šťastný návrat.
Naši pejskové se chovají stejně, jako ta vrána (černý pták, snad krkavec, bůhvi co to bylo), kterou jsem pozoroval před bufetem v kalifornském Death Valley, kudy jsme před lety putovali na jedné fotoexpedici. Měli tam takovou tu ohradu, jak to známe z kovbojek, na kůlech řídce přibitá prkna. Ten pták chodil sem a tam, a držel se ve stínu prkna. Tak přežíval v teplotě… právě se dívám na meteo, teď, ve čtvrtek v sedm ráno našeho času tam je padesát stupňů, na sluníčku.
U nás takové teploty chválabohu nemáme. Nicméně naši pejskové také vyhledávají stín. Když jdeme po chodníku, drží se při zdi. Při návratu z procházky Nor zaleze do křoví a čeká… na co asi? Až přijde podzim? Gari přeběhne osluněný pás a skočí do auta, aby to měla rychle za sebou, ale Noru div ne musím přenést i s tím křovím.
Zato venku na louce, když se dohrabávají do sídla myšího krále, jim vůbec nevadí na pálivá koule, slunečními paprsky opřená o jejich pilné hřbety.