Pokud jde o věc samo, možná mají posměváčci pravdu, když poukazují na kurióznost situace, kdy o migrační krizi jedná představitel státu, jehož se krize netýká. Bylo by bezpochyby pohodlnější se poučit u východních sousedů a také věc vyšvejkovat tím, že bychom přijali tucet Somálců, ti by pak stejně utekli za lepšími příděly a my byli z obliga. Místo slovenského švejkování nabízí Babiš rázné odmítnutí: je třeba dát jasný signál, že Evropa automaticky nepřijímá každého, kdo si usmyslí se do ní nastěhovat. Zveřejněný nárys jeho projektu vypadá rozumně: finanční podpora nárazníkových států Evropy a dohoda se státy severní Afriky. Tady je ovšem třeba dodat, že dohoda musí obsahovat přijímání ilegálů vylovených z vody, jinak vše pozbývá smyslu.
Přičemž platí několik drsných pravd:
Kdo se do Evropy dostane, toho už nikdo nevystrnadí, masové repatriace statisíců ilegálů jsou iluze šířené vládními elitami k oklamání veřejnosti.
Usazení migranti vytvářejí exoproletariát, homogenní vrstvu společnosti, která je trvale odsouzena k ekonomické a společenské druhořadosti a z ní plynoucí frustraci.
Tato nová vrstva bude v míře stále větší vytvářet napětí ve společnosti, bude aktivizovat extremistické síly, povede k nedůvěře mezi národy a státy a oslabí soudržnost Evropské unie.
V blízké době se dá čekat krize levicových stran a proudů, až lidem závislým na dávkách (voličům těchto stran) v plném rozsahu dojde, že o krk a o chleba jim jde především jim samým: z tohoto hlediska je levicový vítačský postoj zcela nepochopitelný.
Podtrhnuto, sečteno, Andrej Babiš možná jedná z vykutálenosti, ale jedná, a jeho plán možná padne pod stůl, nicméně on teď hraje roli toho dítěte z Andersenovy pohádky, který panstvu říká do očí nepříjemnou pravdu.
Gari s Norou mi přiběhly sdělit, že se na zahradě něco děje. Opravdu se dělo, přes vyprahlý trávník rozvážně kráčela ropucha. Už dlouho jsem u nás žádnou ropuchu neviděl. Nastěhovali jsme se před třinácti lety (takřka přesně, bylo to v roce 2005 na přelomu srpna a září) a to jsem nosil z našeho jezírka do rybníka ropuchy v kýblech. Ropuší invaze se opakovala, pak ustala, nicméně žabí skřehotání jsem slýchal od sousedů. Pak dlouho nic, až teď ta návštěva.
Beru to jako poctu. Pejskové ropuchu pozorovali z rozumného odstupu. To jsem jim velmi schválil. Ke vzácným návštěvám se nečuchá, natož aby se na ně štěkalo.
Vzácnost bohužel vzácná není – upozornil mě syn David, že i mouchy jsou vzácné: kdy naposledy jsem musel mýt přední sklo auta? Vždycky bývalo zaflákané od much, teď je jenom zaprášené. Ne že by se mi po mouchách stýskalo, ale ptáčkům, těm se stýská určitě.