Neprincipiální princip
Není pravda, že nemáme ministra zahraničí, máme hned tři: Hamáčka který zaskakuje za Pocheho, který se jím nestane, Zemana a především Andreje Babiše, který to stíhá všechno. Někdy ale nemůže být všude a tak se stalo, že europoslanci za ANO hlasovali pro to, aby šlo Maďarsko na hanbu. Jako kdyby neměli v kapse telefon!
V europarlamentu panovala v této věci pogromistická atmosféra a dojaté poslankyně se po úspěšném výstřelu popravčí čety objímaly. Babiš se od takového aktivismu očividně distancuje a nepřímo se vysmál odsudkům Polska a Maďarska coby hrozbám demokracii. Navíc věcně podotkl, že poslední slovo budou mít stejně členské země, čímž jasně dal najevo, že se Česko k ostrakismu nepřidá a nebude hlasovat jako stát pro to, aby šlo Maďarsko z kola ven. Podobně principiálně neprincipiální stanovisko má k sankcím proti Rusku. Na čerstvé schůzce ústavních činitelů se přihlásil k důvodnosti sankcí a zároveň dává najevo lhostejnost.
Je to stejně bezpáteřné jako věcné. Maďarsko je ostrakizované pro svoje ideové postoje, které jsou v opozici proti převládajícímu duchu současného osazenstva evropského parlamentu a evropské komise. Za tyto postoje je Maďarsko kritizováno. Pokud jde o sankce, jejich účinnost je krajně pochybná a mají jediný smysl – vyvolat dojem, že EU má na Rusko nějakou páku. Přitom to reálné, co na Rusy platí, je jasné stanovení čáry a jednoznačné posílení čáry – a to nedělá Evropa, ale Amerika, když nasazuje vojáky v Pobaltí a Polsku a – naposledy – na německé východní hranici. To by mělo pro nás být mementem velmi hrozivým. Je to samozřejmě dědictví hanebnosti kolem radaru v Brdech. Nicméně soudnému člověku by se spalo lépe, kdyby ty jednotky byly u Čierné nebo aspoň u Uherského Hradiště.
|
Čtěte
digineff.cz. Navštěvujte
facebook.com /Digineff.cz
Kočka na stromě
Klasický to jev, kočka na stromě. Dvakrát v životě jsem tahal kočku dolů, jednou úspěšně, podruhé neúspěšně – bylo to v zimě, mrzlo až praštělo, já za ní lezl a ona přede mnou prchala a vylezla tak vysoko, že už jsem za ní nemohl. Chodil jsem kolem toho stromu (za ohradou Hlavního nádraží) několik dní, choulila se tam mezi holými větvemi, až tam jednoho dne nebyla. Občas si na ni vzpomenu, jako třeba teď.
Kočka kterou jsme našli s Gari a Norou na stromě, ta určitě slezla, sotva jsme vytáhli paty (dohromady deset pat, uvědomuju si!). Ani se moc nebála. Pejskové ani moc na ni nedoráželi. Bylo to takové klidné setkání – pejskové vyhnali kočku na strom, kočka visela na stromě, nikdo se nerozčiloval, věci šly tou cestou, jakou mají jít.
Tak už zase jděte