Velká vřava je teď kolem sirotků, které zatím nikdo neviděl, netuší kdo to je, kde jsou, odkud přišli a vůbec co je to zač. Zasloužil se o ni Andrej Babiš svou, slušně řečeno, nestátnickou reakcí, která by se dala slušně interpretovat větou „s vašimi sirotky jděte na Macháčkův palouk“. Kdyby založil komisi a uvolnil grant pro založení NGO Syřánek s cílem získat přízeň pro pověst České republiky v očích předáků Evropské unie, získal by pokoj a mohl dál prosazovat svůj projekt, jak tu migrační krizi řešit. No, neudělal to, a teď to má na tapetě. I ti kteří ještě včera bouřili proti bezzubé evropské migrační politice, teď horují pro syrské sirotky, aby mu okopali kotníky. Měl držet hubu.
Cíl je prostý, představte si Kaťuši, takzvaný gardový minomet z druhé světové: padesát trubek, v každé je nacpaný jeden syrský sirotek, komandýr zavelí „pal“ a salva letí Babišovi na hlavu. Tohle nemůže Babiš přežít.
Což o to, on to přežije. Jenom tak si říkám, jsa omletý nejednou takovou vřavou, co bude, když skutečně paní Šojdrová přiveze padesát sirotků.
Oni ti sirotci, kupodivu, jsou živoucí bytosti. V české politice jsme už měli jednu patálii se sirotkem. Byla to Zdeňka Havlíčková, národní to sirotek, Čechy milovaný, ba vzývaný. No a ona, zrádkyně, se zamilovala do oficíra, barona Quida Battaglii. Naštěstí včas umřela na tuberkulózu, jinak by ten národní škandál mohl mít nedozírné následky.
Teď bude těch sirotků padesát. To aby se paní Šojdrová zasadila pro zřízení Ministerstva sirotků s Pochem v čele. Ale ani pak nepůjde zabránit tomu, že některý ten sirotek… rozbije šutrákem okno. Anebo frnkne do Dusseldorfu, což je ještě pravděpodobnější…
Aféra se sirotky je osvěžující, nicméně jádro věci je neměnné. Evropští předáci se zvolna sunou k pochlapení, nikoli k poznání reality, protože ji dávno znají: praxi „vylov a přivez“ je třeba zaměnit na praxi „vylov a vrať“. Pak bude mít smysl diskuse o sirotcích a o těch migrantech, kteří už na evropském území jsou, protože ty, legály i ilegály, už nikdo nikdy žádnou mocí nazpátek nedokáže vrátit, protože je to technicky nemožné.
U nás je to jiné, u nás jsou běžci dva a chodec jsem já. Model inzerovaný v titulku jsem zaznamenal včera, když jsem do municipálního kontejneru sypal ofidlané větvičky břečťanu (fidlala Ljuba, já jsem sběrač a odvozce). Z lesa vyběhl pán doprovázený pejskem. Pán velmi svižně klusal a pejsek metelil vedle něho, držel se ho, jako kdyby byl ne na vodítku, ale na ocelové tyčce. Vypadali jako motorka se sajdkárou, rozumí se, že pejsek byl ta sajdkára. Uvádím to jako kuriozitu. Běžec nejsem, jsem severský chodec (nordic walking – s hůlkami) a pejskové, ti rozhodně na tyčce nejsou. Drží se na dosah píšťalky, ale to zase ano, velmi spolehlivě.