Drželi se za šosy Rusku, Číně a Severní Koreji a doufali, že jim zase pšenice pokvete. V jiných bývalých sovětských satelitech se přejmenovali a zasedli ve vládách a dalších orgánech veřejné moci. U nás zůstali mimo, hibernovaní. Postupně ale vymírají a lidé o ně ztrácejí zájem, protože se jim nabízejí i jiné atrakce, jak vybít svoje zklamání novými poměry. Podpora veřejnosti klesá, v poslední době katastrofálně. No a vida, nikdy za tři desetiletí se nedostali k moci tak blízko jako teď. V zahraničních novinách píší, jak se to Česko dostává do sféry komunistického vlivu – věru trefný důkaz toho, že my novináři ničemu, ale opravdu ničemu nerozumíme.
Mírou, jakou veřejnost ztrácí o komunisty zájem, tlačí se komunisté dopředu v jiných oblastech. Zajímavý je vývoj v organizaci, která moc vlivu nemá: Český svaz bojovníků za svobodu, dříve Svaz protifašistických bojovníků. Postupně se do jeho čela vecpala skupina exponentů minulého režimu v čele s plukovníkem Jaroslavem Vodičkou, někdejším komunistou, ve svazcích bezpečnosti veden pod krycím jménem Josef. Skuteční bojovníci za svobodu a odpůrci režimu odpadávají jeden po druhém, naposledy kardinál Dominik Duka. Nemohl překousnout, že svaz dal medaili komunistickému poslanci a někdejšímu policistovi z Pohotovostního pluku Zdeňku Ondráčkovi, známého pod nickem Mlátička. Takže Dominik Duka, někdejší politický vězeň režimu a dnes aktivní odpůrce politických proudů, jež se pod vývěsním štítem liberální demokracie snaží postupně omezovat svobodu občanů, odchází z organizace obdařené honosným názvem a vedené někdejším komunistou a spolupracovníkem komunistické policie.
Je to věru zvláštní svět. Naše ostražitost vůči minulosti opadá. Čert ji vem, minulost, kéž by víc rostla ostražitost vůči přítomnosti a bezprostřední budoucnosti. Kardinál Duka ostražitý je a budiž mu za to dík, i když nemá legitimaci svazu.
Málo platné, rána jsou už mnohem chladnější než byla ještě nedávno. Také slunce zapadá hodně brzy a od víkendu to bude ještě o hodinu dřív… Je chladno neboli ziminka a tu nemají pejskové rádi.
Ráno otevřu domovní dveře. Oni vědí, že se ještě nejde na procházku, jsem v pyžamu a županu a v pantoflích. Nicméně i na zahradě se dá podnikat leccos zajímavého, je tu příležitost k vyčurání a občas se vyskytne nějaký ten drzý kosák, toho je třeba prohnat. Ovšem nesmí být ziminka.
Ta se pozná díky teploměru umístěnému na špičce nosu. Stačí vystrčit čumák ze dveří a ve věci ziminky je jasno: je tu! Čumák vystrkuje Nora, Gari stojí o půl psí délky pozadu a pozoruje Noru. Opatrné vysouvání, následuje provedení měření, analýza a prudký ústup.
Venku je ziminka!
Mohly jste se mě zeptat. Já bych vám to řekl dopředu.