Současné údobí je mimořádně šťastné a i to je dobře si uvědomit. Není zde žádná vážná hrozba ani vnější, ani vnitřní. Obě země jsou svobodné a ekonomicky prosperují. Jejich obyvatelům se daří obře a nic nehrozí, že by se to mělo v dohledné době změnit. Takto formulováno, zní to jako banalita. Při zpětném pohledu to však banální není. Obě země povstaly jako samostatné státy na konci války, která rozvrátila Evropu. Co následovalo deklasovalo Evropu jako politickou a kulturní entitu, zbavilo ji zřejmě jednou pro vždy vůdcovské role ve světě a v globálním kontextu ji umístilo do role druhořadé. To ovšem neznamená, že by její národy nemohly dále fungovat a to se týká i nás, Čechů a Slováků.
V Česko přežívá nostalgie pro společné značce Československo mnohem víc než na Slovensku. Důvody nejsou rozumové, nýbrž citové. To ale neznamená, že mají menší význam. Identifikace, to je zřejmě stejně bytostná vlastnost člověka, jako je hlad, žízeň nebo vztah k rodině. Nostalgii jsme – to z nás, kdo ji cítíme – překonali racionálně, citově nikoli. Význam to nemá žádný.
Oslavy stého výročí vzniku Československa byly pojaté důstojně, s velkou péčí a nasazením, velmi důstojně i s vtipem. Navzdory počasí proběhla úspěšně i přehlídka – a je velmi dobře, že se jí nezúčastnili jen vojáci, ale i hasiči a celníci a další složky pečující o řád země. Vyvrcholení se odehrálo na Pražském hradě tradičním udílení řádů a vyznamenání. Kontroverze jsou nevyhnutelné a došlo k nim i letos.
Bylo by nepřirozené, kdyby tomu bylo jinak.
Nyní osobní pomyšlení. Vracel jsem se z pražských oslav, pršelo, vše bylo jaksi všední. Zároveň jsem ale cítil jakousi energii příštích západů. Prezident Zeman při večerním projevu a také na přehlídce označil mezinárodní terorismus za hlavní hrozbu dneška. V prvním plánu je to jistě pravda. V Evropě jsou země, které pozvaly terorismus doslova dovnitř sebe a bude to jejich obrovský problém v bezprostřední i střední i velmi vzdálené budoucnosti. Nicméně jsou jiné hrozby. Národní identita bývá teď označována za cosi toxického a z tohoto hlediska byly oslavy stého výročí vzniku Československé republiky – teď už jako předstupně české a slovenské samostatné státnosti – jako cosi nežádoucího. Na tomto poli se nejspíš odehrají příští zápasy. Ty slavnostní přehlídky nejsou jen připomínkou bojů minulých, jsou i povzbuzením pro ty příští.
Je to trochu jako v pohádce o pejskovi a kočičce, aspoň ten začátek tak vypadá. S pejsky jsme byli na dlouhé procházce, nachodili jsme s nimi sedm kilometrů (v dešti) a pak Ljuba ještě další dva. V podvečer jsme odjeli do Prahy. Hledali jsme parkovací místo, našel jsem pěkné před kavárnou Savoy (to je u Mostu legií na druhé straně řeky než je Národní divadlo), Ljuba zatím kroužila autem a pak ke mně přijela, načež přišel pán a vytáhl legitimaci od policie a vyhodil nás a dal na to místo zaparkovat jiné auto. Nakonec jsme se chytli jinde a šli jsme do kavárny Slavie, to je ta na rohu, přes ulici naproti Národnímu divadlu. Kdyby se konala olympiáda číšnické neochoty, arogance, pomalosti a nesympatičnosti, tenhle plešatý hubený chlap by tam mohl Českou republiku důstojně reprezentovat. Pak už se schylovalo k ohňostroji. Pořád ještě pršelo, šlo jsme na Most legií, to je obvyklé pozorovací místo pražských ohňostrojů. Tam jsme zjistili, že se na budovu Národního divadla promítá požár, to byla moc zajímavá vtipná atrakce. Ohňostroj jsme viděli způsobem dokumentovaným zde dole na fotce. No a pak jsme se vrátili domů k pejskům, zapálili si krb a povídali jsme si, jak jsme udělali dobře, že jsme vytáhli paty a nezůstali jako peciválové doma.