 |
Americký prezident Donald Trump zveřejnil plán na řešení problému, který trvá sto let – ano, trvá od chvíle, kdy se Židé vraceli z diaspory na své prastaré historické území, tehdy pod mandátní správou Británie poté, co se po prohrané válce rozpadla Osmanská říše. Už tehdy hleděla tradičně antisemitská rasistická populace s nenávistí na pracovité Židy, kteří vykupovali poušť, polopoušť a bažiny a usilovnou prací je měnili na kvetoucí zahrady. Když pak vznikl stát Izrael, nelibost se přeměnila ve vražednou nenávist. A ta trvá dodnes.Na území někdejšího mandátního území Palestina vznikl Izrael, ale ještě dříve Jordánsko. Kupodivu takzvaní Palestinci se nedomáhají jordánského území, jejich touha se soustřeďuje na myšlewnku vyhnat Židy do moře. Trump jim nabízí cosi jako Marshallův plán, padesát miliard dolarů investic v první vlně. Přirozeně, že by si Amerika i Evropa oddychly, kdyby Palestinci přistoupili na fakt, že členský stát OSN Izrael má právo na existenci. Pomoc a všemožná další podpora by se jistě neomezily na těch padesát miliard dolarů. Jsou tu ale dva háčky.
Především je palestinská populace po celé generace vychovávána v nenávisti k Židům. Ruku na srdce, kdo z nás má upřímně rád Němce a to je na našem území už pětasedmdesát let nemáme. Nenávist je to upřímná a mnohdy oprávněná. Izraelci se snaží jednat v rukavičkách, ale často to jsou boxerky.
Druhý důvod je v tom, že palestinská reprezentace je osobně finančně závislá na konfliktu. Mučedník Jásir Arafat, terorista oceněný Nobelovou cenou míru, zemřel jako miliardář z nakradené mezinárodní pomoci. Kohoutky penězovodů by změnily nasměrování, kdyby se peníze měly dávat na infrastrukturu, skutečné školství, na bydlení a na životní prostředí.
Je otázka, zdali si Donald Trump myslí, že jeho plán má jinou šanci, než sněhová koule v pekle. On je nevyzpytatelný a možná si říká, aspoň jsem to zkusil.
|
|
Nora se nikdy nenaučila se zakuklit. Vždycky si sedne na křesílko a tlapami doráží na opěradlo, jako když si kočka brousí drápky. To je pokyn, aby služebná bytost, ať už já nebo Ljuba, přispěchala a zakuklila ji.
Gari se naučila kuklit se sama. Přišla, zachrula se a už ležel na křesle kuklík.
Čas se táhne. A přináší změny, občas i k horšímu. Gari ztratila schopnost autonomního kuklení. Prostě si sedne, čumí a nechá se zakuklit.
Zkrátka, sociální služba zahubila opět jednu dovednost.