Senát se pokouší vyvzdorovat tu druhou tendenci – odzbrojit občany. Každý totalitní systém se snaží odzbrojit občany, to je přece to první, po čem sáhne. Držení zbraní Němci za okupace trestali smrtí. Zbraň byla vyhrazena jen pro režimní prominenty za minulého režimu. Nový demokratický režim přístup zbraní uvolnil pod rozumnou podmínkou splnění kvalifikace (školení a zkoušky) a psychické způsobilosti (stvrzuje lékař). Za třicet let takto nastavených podmínek se držení palných zbraní nestalo žádným vážným problémem. Problematická není ani penetrace zbraní do obyvatelstva: není to u nás tak jako v Americe, kde palnou zbraň už tradičně vlastní kde kdo.
Dosah evropské směrnice o zbraních se mnohdy přehání. Všem, přehání odsud posud. Kdyby se směrnice týkala dejme tomu omezení vlastnit samopal, byla by na místě otázka, k čemu kdo potřebuje samopal. Jenže záběr směrnice hodně přesahuje postulát „nepotřebuju samopal ke svém štěstí“. Navíc má každá taková směrnice vlastnost klínu: proniká dál a hlouběji a konečný cíl je jasný, vyvolat dojem, že se evropští vládci starají o bezpečnost obyvatelstva tím, že ho prostě odzbrojí. Teroristé se odzbrojit nenechají. Pak se to řeší jednoduše. Když někoho vystřílejí, natáhnu si tričko Je suis Charlie a je po problému – v souladu s touto představou.
Tomu chce čelit mimo jiné i senát tím, že navrhuje zařadit právo na zbraň mezi základní občanská práva. Není náhoda, že se proti tomu staví progresisté, v senátu v tomto smyslu vede zápas Jiří Dienstbier. Neštěstí levice spočívá v tom, že vidí svět tak, jak by měl být a ne tak, jaký opravdu je. Když pak se levice nedejbože dostane k moci, odskáče to… Levice? Ne. Svět, ta část, kterou ovládla.
Zpátky k pejskům. Konečně jsou zakukleni, můžu pít ranní kávu a procházet web. Až do chvíle, kdy se v jedné z těch zakuklených makovic zrodí podezření, že po zahradě chodí kocour. Ne, že by kocouři nechodili. Stává se,že já vidím kocoura a psinděry se zabývají něčím zcela okrajově darebným. Já pomlčím a nechám kocoura kocourem, jak přijde, tak odejde. Ne tak psinděra. Tedy, vždycky je to Nora, která vylítne, seskočí z křesílka, deka za ní vlaje jako čabraka a spěchá ke dveřím.
Není kocoura na zahradě. Jsou tam dva hulákající psi. Musím počkat, až se vyhulákají, navrátí domů, zaujmou místo na křesílkách a začnou se domáhat zakuklení.
Pak se vrátím ke kávě a webu. Pomyslný kocour přichází jen jednou, naštěstí.