Cestovací semafor
Vláda schválila seznam evropských zemí, rozdělila je do tří pásem podle rizika. Vysokým rizikem označila cestování do Británie a Švédska. Působí trochu komicky, že červené, tedy maximálně rizikové, je i Severní Irsko, tedy britská část Irska. To je žluté, čili má střední rizikovost. To není jediná zvláštnost té mapy. Zelené je Norsko a Finsko a pak se to táhne přes Německo a Polsko – nahoru do pobaltských zemí a pak jihovýchodním směrem přes Švýcarsko, Rakousko atd. Až po Řecko. Dánsko, Benelux, Francie a dál jih Evropy zkejsly v žlutém pásmu. To jen interpretuji mapu a nesnažím se o vysvětlení. Míra rizika? Míra zvládnutí krize? Pro naše občany je důležité vědět, že se cestovat může, při návratu ze zelených a žlutých zemí nebudou mít problémy, z červených musí mít test. Cizinci pak musí mít test při cestě ze žlutých a červených zemí.
Je to hodě zamotané a dá se odhadovat, že za těchto okolností budou cestovat jen opravdu hodně cestochtiví lidé. Tím spíš, že se všechno mění a co platí dnes, nemusí platit za týden. A pak si plánujte dovolenou, což je vždycky aspoň pěticiferná investice.

Co se děje v Americe
Pohled za oceán není nijak povzbudivý. Zaujala mě poznámka amerického, v Česku usazeného novináře Erika Besta, že udušený Floyd je něco jako byl Martin Šmíd v roce 1989. Příměr chápu: údajná Šmídova smrt radikalizovala i ty, kteří se dosud drželi zpátky. Jenže tenkrát byl cíl jasný, režim musí jít od válu. Taky že šel, a ať se pak co se dělo, jak se dělo, ve výsledku to bylo třicet úspěšných let. Co ale chtějí svrhnout ti, co rabují obchody a zapalují auta v Americe? A hlavně, čím to chtějí nahradit?
Jestli socialismem, pak připomenu slova Maurice de Boulignarda, že nejúčinnější lék proti socialismu je jeho realizace. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Hulákání v Cípu

Gari kulhá, takže musíme chodit na procházku jaksi nadvakrát. Ljuba jde s jedním, já s druhým psem. Včera odpoledne to vyšlo tak, že jsem šel s Norou. Já vyšel z vrátek a dal se vpravo a obešli jsme standardní dvoukilometrový okruh. Ljuba pak šla vlevo a šla s Gari na krátkou.

No jo, ale na konci okruhu jsem s Norou zašel do lesíka zvaného Cíp. Odkud je to domů nějakých půl kilometru. No a Nora mi zmizela. Nikdy se to nestalo, devět let ji máme! A ono to bylo tak, že na tu dálku ucítila Garinu a běžela za ní. A já tam stál v Cípu a hulákal… jako cyp. Pokud nevíte, zeptejte se Ostravaka kratkeho zobaka, co je to cyp. Ale asi uhodnete i tak.