Naopak ameriká média, jak se zdá, zapomněla ve své většině na základní zásadu seriózní novinářské práce, totiž že novinář nemá politiku dělat, novinář má o politice referovat. Naproti tomu to, co se dělo za Trampovy administrativy je výsměchem této zásadě. Z tohoto hlediska je zázrak, že se modré tsunami nekonalo a že pokud Biden vyhraje, bude to výhra s odřenýma ušima. Nemá cenu predikovat, jaká bude jeho administrativa, pokud vyhraje. Jeho mandát bude tak slabý jak jen možno. Jeho pozice ve vlastní straně bude také vratká – nastrčila ho do popředí proto, aby nebylo vidět na divoké postavy, které udávají tón. Ty nebudou mít sebekázeň a hlavně – žádný důvod – aby se držely v pozadí.
Rozhodně bude zajímavé sledovat americký tisk: jestli se New York Times promění v brežněvovskou Pravdu papouškující každou hloupost a zakrývající každý kiks. A že jich nadělá prezident, který si plete vnučku se svým zesnulým synem.
Ljuba je herečka a tudíž má práci i doma: musí se naučit nazpaměť to, co pak bude povídat před kamerou nebo na jevišti. Jak to dokáže do hlavy dostat nechápu. Někdy – velmi zřídka, nutno podotknout, mě přizve, abych vypomáhal. Mám jí takzvaně házet. Čtu ze scénáře a ona zpaměti odříkává svůj part a já pak přečtu, co říká partner a tak to pokračuje.
Ano, patří to do psí rubriky.
Když si běžně povídáme, pejskové leží ve svých křesílkách a podřimují. Zato když Ljubě takzvaně házím, Gari, ta podřimuje dál. Zato Nora zpozorní a po chvilce celá zježená zaleze pod stůl a odtud vykukuje, co se bude dít dál.
Rozumějte, s Ljubou nepředvádíme žádnou hádku. Já nekřičím. Naopak, při házení je třeba číst text pokud možno bez emoce, více méně lhostejně. Ale je to jiné, než obyčejné povídání u stolu. A jak známo, pejskové všechno jiné nemají rádi, naopak – mají rádi to, co je pořád stejné.
A Garina? Te je všechno fuk, stejné jako jiné.