 |
Agentura STEN/MARK zveřejnila anketu, který ze tří popřevratových prezidentů byl nejlepší. V celkovém hodnocení bez ohledu na věk to vyhrál s brutální čtyřnásobnou převahou Václav Havel nad druhým v pořadí Milošem Zemanem. Ve věkové kategorii od 18 do 44 let Havel vede více než sedminásobně nad Klausem a Zemanem, kteří jsou na tom více méně stejně. Teprve v kategorii 60 a více Zeman jakž takž Havla dotahuje a Klaus se vůči němu propadá. Mám z toho radost, kdyby tomu bylo opačně, věru bych nevěděl, co bych měl dnes vzpomínat s potěšením v srdci.Přirozeně že výzkumy tohoto typu reflektují okamžitou náladu. Václav Havel je dnes především symbolickou figurou, zosobňující fakt převratu, pádu režimu, který ve své první fázi byl otevřeně zločinecký a v krajní poloze vražený, v závěrečné fázi úmorně otupující a dusivý. Je ovšem zajímavé pozorovat, že dnes, takřka devět let po smrti, polarizuje společnost mnohem víc než tehdy, ve dnech převratu i poté, kdy se stal hlavou státu.
V tom je ten háček. Když jste v centru moci, jako je Zeman hlava státu, je vcelku snadné polarizovat. Ale aby se o politickou figuru někdo zajímal po deseti, dvaceti, třiceti letech, na to je třeba mimořádného náboje osobnosti. Miloš Zeman dnes polarizuje intrikami a ohýbáním ústavy. Václav Klaus sklouzává do oblasti bizarnosti, kdy ve snaze upoutat pozornost dělá politikum z toho, že si lidi myjí ruce. Václav Havel polarizuje, aniž by hnul prstem, neboť ani hnout prstem nemůže, protože tu už devět let není. Polarizuje tím , co z něho zbylo. To co zbude po člověku, který už fyzicky není, je osobnost.
Což píšu dnes, 17. listopadu, aniž bych souhlasil s větší částí toho, co vykřikují ti, kdo se ohánějí jeho jménem a prohlašují se za havlisty.
To jsou ty paradoxy, pane Vaněk…
I ty, Brute…
Není to případné srovnání, ale lepší jem nenašel.
Přiznám se k pocitu studu za to, že jsem Čech, když náš premiérministr Petr Nečas doslova promrhal svůj mandát (písmeno nahraďte, jistě přijdete na to, jak) a tím definitivně zlikvidoval svoji politickou stranu a zvrátil politický vývoj tím směrem, kterým se ubírá teď. Styděl jsem se za něho i za to, že se toto může stát jenom v zemi, kterou mám rád a ztotožňuji se s ní.
Pár let uplynulo a s úžasem čteme, jak se v Downing street, sídle britských ministerských předsedů, kde úřadovali lidé jako Palmerston, Disraeli, Gladstone, Churchill a Thatcher, poškorpily dvě ženštiny, jedna z nich milenka současného premiéra, jak on se vlastně jmenuje, za pát let si nevzpomeneme, z kola vypadl jeden z mála zjevně schopných lidí z tamní garnitury Cummingse právě v době vrcholícího jednání s Evropskou unií. Že my u nás měli blby, kteří sestřelili vládu v době předsednictví EU? No a co. Angličani to dělají taky podobně. A jací to (byli) pašáci.
|
|
Opravdu nemáme velký dům. Líbí se mi výrok jednoho čínského velmože: majitel domu, který umí spočítat, kolik je v tom domě místností, je prostě chuďas. Takže toto věru není náš případ. Nicméně navzdory k evidentní topografické přehlédnutelnosti domu je mnohdy těžké, najít naši Garinu.
Měla by být v obýváku. Není. Prázdný je její pelech v mé pracovně a není ani v pokoji Ljuby a v ložnici taky není. Zbývá garáž a předsíň. Ani tam není. Se zahradou nepočítám Tam jsme šel nechat vyčurat Noru, štěkala jako blázen a to by Gari přiběhla, kdyby byla v doslechu.
Není nikde, kde ji hledám. Pak se náhle vynoří.
Kde byla?
Ví, ale nepoví. Tak se o to radjěi nezajímám.