Rodina a přátelé   
Ke Karlovým Varům mám vřelý vztah. Jak by ne, když jsem tu byl třikrát na vojenském cvičení! Tentokrát to byl pobyt civilní, velmi pohodový, byť kratičký. Nebyl jsem v Karlových Varech jen tak pro nic za nic - v knihovně v Drahovicích jsem měl to, čemu se říká autorské čtení, ono se totiž předpokládá, že člověk, který píše umí též číst, což nebývá nutným pravidlem, jak víme ze semaforské divadelní hry Suchého a Šlitra Člověk z půdy.

Vskutku jsem pobýval v Karlových Varech třikrát v uniformě, ten prostřední pobyt byl obzvlášť pikantní, protože se dál v srpnu roku 1968, končili jsme čtrnáct dní před ruskou invazí. Byli jsme blbí vojáci - študáci ( s výjimkou jediného chytrého vojáka študáka, což byl Vladimír Železný, náš kolega, který od rána do večera sledoval z tranzistorového rádia vývoj událostí a produkoval oprávněně chmurné předpovědi, které měly jedinou vadu, že nebyly dost chmurné), natolik jsme byli blbí vojáci, že z generálního štábu přiletěla helikoptéra plná lampasáků, ti vylezli, nechali nás nastoupit na buzerplac a sprdli nás, že nežijeme politicky, načež jsme se museli seřadit do štrůdlu a jeden po druhém jsme podepisovali manifest Dva tisíce slov. Lampasáci pak vlezli s podepsanými lejstry do helikoptéry a odletěli. V těch nebáječných létech hodně pod psa (jež následovala) jsem si někdy říkávál, copak se asi stalo s těmi lejstry a těmi lampasáky.

Vary, jak jsem je nalezl dnes, jsou samozřejmě úplně jiné, než bývaly za dob mého prvního, druhého ba i třetího cvičení. Obludná budova hotelu Thermal ho přesekla na dvě půlky, jako když cyklista přejede užovku, jedna je příjemné kosmopolitní město pro lidi, druhé příjemné kosmopolitní město pro lázeňské hosty. K tomu hotelu Thermal: v těch Varech je vskutku až podivuhodné, s jakou nestoudnou arogancí se architekti vecpali svými kreacemi do organismu města - a že arogance nebyla nezbytnmou součástí moderního architektonického vyjádření dokazuje funkcionalistická budova Baťova obchodního domu, skromná a přitom sebevědomá. I po desetiletích je zcela moderní, a jak náramně si vyhoví s ob-sousedním domem Petr, nejstarším domem ve městě, na jehož stavbě se podle legendy podílel Petr Veliký!

Ptáte se, jakou příhodu jsme zde s Míšou zažili? Ne, Karlovy Vary nejsou žádný Bangkok, a senzační zážitky tu nečekejte, aspoň pokud sem přijíždíte na pár hodin, jako my. Zašli jsme si na vídeňskou kávu do proslulé kavárny Elefant. Seděli jsme u stolku nedaleko dveří. Jsou dvojité, prosklené. Jedny jsou v rovině průčelí, pak je maličká prosklená předsíňka a v ní jsou druhé dveře; oboje dveře se otevírají dovnitř. Za tu dobu, co jsme tam seděli, bylo to nějakých čtyřicet minut, jimi prošlo dvaatřicet lidí, a z nich osmadvacet bralo za kliku a tlačilo opačným směrem. Přitom, nebyla to žádná výprava Eskymáků, kteří mají ve svém iglú závěs z kůže ledního medvěda místo dveří. Byli to lidé obého pohlaví, věku spíše postaršího, takže se u nich dalo očekávat, že dveře pro ně nejsou neznámý jev, a patřili k různým národům. A přece tlačili opačně, čili, když vcházeli, táhli k sobě, pak teprve zatlačili, vstoupili do předsíňky, pak zase táhli k sobě a až na druhý pokus od sebe. Když pak odcházeli, asi si vzpomněli, že k sobě je špatně, takže zatlačili od sebe, protože tak to bylo prve dobře, a kakraholte, ono to zase nešlo!

Ti lidé si museli odnést z Varů poznatek, že v kavárně Elefant mají nějaké divné dveře, které se dají otevřít až na druhý pokus, ať jdete zvenčí nebo zevnitř a tlačíte nebo taháte, vše jedno, vždycky je to opačně.

Jestli nevěříte, zastavte se, až budete ve Varech, u Elefanta. Uvidíte,jaké tam mají divné dveře.

Psí příhody   
Bart nezná takový pojem, jako je procházka mimo pořadí, to je čistě moje konstrukce. On se mnou ochotně vyrazí ve dvě ráno stejně jako ve dvě odpoledne. To jenom lidským rozumem uváženo, některé procházky jsou skutečně mimo pořadí. Ta dnešní procházka se nekonala ve dvě ráno, nicméně konala se dřív než obvykle, totiž krátce před šestou hodinou ranní. Chystal jsem se na ranní odjezd do Karlových Varů a plnil jsem všechny povinnosti - a vycházka s Bartem mezi ně bezpochyby patří.
Byla ještě tma, když jsem rozsvítil lampičku u postele a zapnul počítač. Bart spal vedle v pokoji a hučení větráku počítače ho vždycky spolehlivě vzbudáí - tak i dnes. Jenže po pěti letech soužití už ví, že ne každé hučení větráku počítače oznamuje brzkou vycházku. Ano, když už svítí sluníčko, tak určitě. Dnes však byla v šest ráno ještě tma tmoucí a my potmě na procházku nechodíme.
Přišel ke mně pomalu, zdvořile mi olízl ruku a svalil se u balkonových dveří. Moje pracovní povinnosti respektuje. Pracoval jsem a venku pomalu svítalo. V půl sedmé byly ranní práce hotové, osprchoval jsem se, oblékl - a Bart nevěřil svým očím: skutečně jsme šli na procházku tak brzy! Ožil a spustil svůj obvyklý ranní rituál, tančil, pokusil se mě shodit se schodů, praštil se do hlavy o botník, kousal do vodítka, překážel mi při obouvání, to vše k procházce patří a bez toho by nebyla procházka úplná. Nakonec jsme se dostali ven, na palouk a pak dál, ulicí Mrázovka k hotelu Mövenpick a zpět. Procházka to byla pohodová, nervózní babky s jedlými psy byly ještě doma.

Pak jsem odjel s Míšou do Karlových Varů.
V noci jsme se vrátili. Můj syn David sděloval, že se nepřihodilo nic kromobyčejného. On sám že vstával po osmé, nasnídal se, Bart že si náramně přál procházku, tančil, pokusil se ho shodit se schodů, praštil se do hlavy o botník, kousal do vodítka a překážel mu při obouvání. Procházka, jak David sděloval, byla pohodová, protože nervózní babky s jedlými psy už byly doma.

Ano, taková je plná pravda: ten pacholek Bartna Davidovi vytančil jednu procházku navíc, procházku mimo pořadí!