Je to hloupost novinářů
Mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Voráček komentuje kritiku tisku na adresu vedení mírovské věznice, které neinformovalo veřejnost, že se krajem pohybuje uprchlý nájemný vrah

Český politický cirkus:

Jde to ráz na ráz: prezident Václav Havel nepotvrdil svým podpisem nový bankovní zákon, podle kterého by napříště prezidentovi ubyla práce: už by nejmenoval guvernéra Národní banky podle vlastní hlavy. To samozřejmě nic neznamená, sněmovna prezidentovo veto přehlasuje, stejně jako přehlasuje občasné pokusy senátu prokázat svoji užitečnost. Co s tím?

Řešení je prosté: Josef Tošovský rezignoval a prezident stačí - jak sám potvrdil - jmenovat guvernéra nového. Na dlouhých, předlouhých šest let. On už bude v portugalském domku psát svoji absurdní hru a v paláci opraveném za tři miliardy bude sedět v guvernérské pracovně jeho člověk, svorně nenáviděný exekutivou. Je to klukovina, řekl k tomuto tahu Václav Klaus. Co na to říct? Je to chytristika stejně slušná nebo neslušná, jako opoziční smlouva. Zákon to nezapovídá a na nějakou slušnost a smysl pro fair play se ve Fidlovačce kašle. A nemá smysl zjišťovat, kdo s tím začal. Spíš se dá říct, že se s neslušností nepřestalo.

Temelínský reaktor zvýšil výkon
Jistě že je to paradox, že naši jaderní ouřadové dali pokyn k zvýšení výkonu temelínského reaktoru ausgerechnet ve chvíli, kdy se měl Zeman setkat se Schüsselem, přičemž Schuüssel nemá od svých zmasírovaných voličů mandát k ničemu jinému, než k zastavení reaktoru.
Mělo se se zvýšením výkonu počkat?
Rozhodně ne! Pokud připustíme, že jsme stát se všemi atributy státu, s právním řádem a v něm zakotvenými institucemi, manipulace s jakýmkoli průmyslovým provozem, jadernou elektrárnu nevyjímaje, je odborná (technická a ekonomická) záležitost. Fakt, že se někde sejdou nějací papaláši a o něčem jednají, je bezvýznamný a nehraje žádnou roli.

Naopak, kdybych byl rakouský občan, nahlížející (ne bezdůvodně) Českou republiku jako zemi lemplů, podvodníků a idiotů, bych z faktu politické nezávislosti jaderného úřadu čerpal pocit důvěry. A naopak, kdyby náš jaderný úřad slinil prst a vystavoval ho směru politických větrů, hloubil bych protiatomový kryt.
My jsme právní stát, máme nezávislé kontrolní a řídící instituce, a pokud Rakousko splní svoje hrozby a uvalí na náš vstup do EU zápověď, pak si budeme muset klást otázku, zda by mělo vůbec cenu členství ve společenství, které nám vnucuje politické područí ještě dřív, než do něho vlezem.

Rodina a přátelé   
Ve stanicích metra jsou veliké informační cedule skýtající mnohá poučení. Najdete tu - na některých - i plán Prahy. Onehdy jsem se zahloubal právě nad tímto plánem, čekaje na příjezd vlaku. Zkoumal jsem oblast Pelc Tyrolky, to je ono místo, kde má vyhřeznout tunel podcházející Stromovku a Vltavu a má svést dopravu do Libně - to vše za cenu hodně přes deset miliard a za dobu hodně za patnáct let. Rozumné opodstatnění je jediné - firmy které se k tomuhle korytu dostanou se nebudou muset patnáct, ale spíš pětadvacet let bát o kšeft.

Ale zpět k té mapě. Jak jsem tak zkoumal oblast kolem Pelc Tyrolky, všiml jsem si, co je napsáno na mostě vedoucím z Argentinské: most Brigádníků! Dotyčný most se ve skutečnosti jmenuje most Barikádníků a takto je i na všech ostatních plánech Prahy, které znám. Představuji si, jak k tomu omylu došlo. Na mapy přece někdo musí názvy ulic a mostů a parků a všeho možného sázet a umísťovat. Přijde ráno do práce, má na stole štos papíru a tam má napsáno, co má na tom a tom segmentu mapy být napsáno, že vlevo od mostu je ulice Pod dráhou a vpravo Varhulíkova a most se jmenuje...
Zde strnul.
Obrátil se na kolegu.
"Hele, tady je napsáno most Barikádníků. Co to má bejt?"
"Jakejch barikádníků?! diví se kolega.
"Nevím. Tady je to napsáno."
"Proč by měli bejt barikádníci v Pelc Tyrolce?"
"Náhodou barikádníci bejvaj na mostě. Já byl jako kluk v bludišti na Petříně a tam je barikáda na Karlově mostě. To je zajímavý, ona je napůl pravá a napůl namalovaná a nedá se poznat, kde končí to pravý a začíná to namalovaný."
"Hele," dí kolega, "barikádníci možná mohli bejt na mostě, ale na Karlovým, to za první. A zadruhý, barikády se dělají z dlažebních kostek a ten tvůj most je asfaltovej. Jak bys udělal barikádu z asfaltu?" Ta myšlenka ho zaujala. "No schválně, di a udělej na mostě barikádu z asfaltu."
"Já nepudu dělat barikádu. Já musím napsat, jak se ten blbej most jmenuje."
"Tak tam napiš něco pravděpodobnýho."
"A co?"
"No přece - most Brigádníků, ty vole!"
Tak nějak to bylo. A kdyby ne, přál bych si, aby to tak bylo.

Psí příhody   
Nechtěl bych to zakřiknout, ale je fakt, že za více než pět let co Bart s námi žije, neutekl ani jednou, nezdrhnul ze zahrady a ani na procházce mi nezmizel nějakým fatálním způsobem - jistě, odběhl za fenou, nebo, někdy, se vyřítil na jedlého psa.

Na první pohled byste řekli, že k tomu nemá moc příležitosti. Tohle asi říkali Kájínkovi dozorci taky, když nakoukli do jeho cely a nevšimli si roztrhaných prostěradel, rozebrané postele, páru kožených rukavic (a možná i samopalu nebo bazooky, tohle zatím není jisté). V tom ale je ten kájínkovský trik: útěkář vidí možnosti k útěku, zatímco jeho věznitel je k nim slepý.

A my, pochopitelně - nic si nenamlouvejme - jsme věznitelé našich psů (nikoli koček, obvykle). Bart by byl nejspokojenější, kdybych s ním byl někde venku po většinu dne a každý návrat domů bere jako újmu.

Jeho předchůdce Gordon, to byl typický Kájínek. Od rána do večera pracoval na útěku. Svého čenichu používal jako vrtáku - a dokonce jsem ho několikrát nachytal, když společně s jiným vlčákem, se kterým se chtěl porvat, vrtali díru do drátěného plotu (vrtali, až provrtali, a to nejednou, přes všechny moje kontroly a pokusy o nápravu.

Dále - každý plot a každá zeď má svoje slabá místa, jsou tam terénní vlny, plot je někde nižší a podobně. Vyprávěl mi kamarád o svém jezevčíkovi-útěkáři, který za fenkami prchal v rohu plotu a vybíhal v tom koutě, tlapkami opřen o protilehle položená oka, jako když horolezec leze v tak zvaném komíně. No a sousedovic Aris? To je hotový Pérák, ten plot prostě přeskočí, a to, že se to už dlouho nestalo, přičítám prostě tomu, že on už je taky rozumnější a už nechce.

Čtu to teď po sobě s poněkud stísněným pocitem. Zamontoval jsem do článku Kájínka a útěky, a vím, že pokouším osud. Může se stát, že zítra budu do světa vysílat zprávu - neviděli jste někde v prostoru středních Čech uprchlého mizeru slyšícího na jméno Bart?