|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Z deníčku Moby Dicka
Úterý 2. ledna 2001
Hned první pracovní den nového milénia jsem přišel do práce pozdě, až v
devět! Duto Hlav neřval - aha, vždyť my vlastně už máme tu klouzavou
pracovní dobu. Tramvaje měly zpoždění - na přechodech srážely chodce, kteří
si neuvědomili, že sice mají přednost před auty, ale ne před tramvajemi. A
na kolejích to pak klouzalo.
Český politický cirkus:
V první euforii ztratili kavkohorští rebelové politický instinkt a připoustili, aby se i politicky exponované figury zařadily do Betléma, který stál za zády moderátorů čtoucí zprávy v Událostech. Nešlo jen o Jiřího Dienstbiera, politika, který je jen zdánlivě mimo hlavní hru. Byli to i další pánové a dámy, módně označované za "osobnosti", kteří se v nedávné minulosti výrazně exponovali ve prospěch onoho nevyhraněného, neuchopitelného opozičního hnutí, které nutně muselo vzniknout, když skutečná, strukturovaná opozice tak hanebně selhala.
Rebelové záhy svoje "osobnosti" probrali, a do Betléma zařadili sami sebe, a to je v pořádku: kolegové stáli a stojí za zády kolegů. Nezabránili ale lidem, jako je Jan Ruml, v pospávání ve spacácích "na bojišti" pod směšnou záminkou, že Ruml bude vlastním tělem heroicky bránit rozběsněné policejní soldatesce v zatčení bojovníků za svobodu slova.
Až na Nový rok přišli rebelové k rozumu a senátorské přespávání zrušili.
Páter Halík dává na Kavkách duchovní útěchu
|
Je to celé jeden veliký nešťastný obraz poměrů ve Fidlovačce. Oposmluvní spiklenci nedovedou manipulovat média, jimi řízená Rada se chová jak slon v porcelánu a oprávněně pobouření redaktoři, místo aby se chovali jako profesionálové (a hlavní zbraní v jakékoli profesi je samozřejmě stávka), nechali se nalákat na vodnické pentličky senátorské podpory.
Ano, vyhlásili jakousi stávku, ta ale není vidět. Zato jsme viděli Jana Rumla, koktajícího ve vestibulu podniku v němž neměl co dělat nesmysly o porušení ústavy.
Se znechuceným zájmem budeme sledovat další vývoj událostí.
Rodina a přátelé
Pozvánku k této akci jsme zveřejnili už 28. prosince. Po celý den, na Nový rok, putují lidé
na vrchol našeho národního kopečku. Na řipské
webové stránce se píše:
Přijďte, jako přišli jiní před rokem, před deseti, před sty, před ... ,
jako když přišel Praotec Čech se svou družinou. Tvůrce stránky Neston zveřejnil i
moji poznámku z mailu, že jsem kdysi spolupracoval na zřízení památníku Jana Nerudy v
nedalekém Bechlíně. To je svatá pravda. V Bechlíně psal Neruda svoje Písně kosmické a ve
vile, kde tehdy pobýval, bylo otevřen v roce 1978 Nerudův památník - ke stému výročí
prvního vydání sbírky. Libreto památníku sestavil pan profesor Vladimír Kovářík a já tam
tenkrát v sestavě Vladimír (ml.) a Jan Kováříkovi, Tomáš Svoboda a elektrikář kterému jsme
říkali Doktor Kladívko pracoval coby aranžér a tapetér a fotograf - pět dní a pět nocí
trvalo to aranžmá expozice. Mým hlavním úkolem bylo pomalovat strop hvězdnou oblohou
- úkol mi byl svěřen coby scifistovi a astronomickému kibicovi. Vymyslel jsem důmyslný
přístroj elektrické podstaty, určený dětem - děti měly hádat, jak se které souhvězdí
jmenuje a měly mačkat knoflíky a hvězdy se rozsvěcely a zněla velebná hudba (elektrickou
podstatu jistil Doktor Kladívko).
Dva padáky nad Řípem
|
Přes dvacet let uplynulo od slavnostního odhalení památníku. Pak jsem se do Bechlína
několikrát vrátil v naději shlédnout památník, ale marně - vždycky měli zavřeno.
Škoda, jsou tam zajímavé exponáty, podařilo se zajistit i pravé doutníky Jana
Nerudy, které se staly ozdobou jeho psacího stolu. Zajistil jsem je u nás na rohu v
trafice, stály 5.60, originál Portorika, made by Tabák Kutná Hora.
Dnes jsem se v Bechlíně nestavoval. Putoval jsem s Míšou na veleslavnou horu a zase jsem
měl hlavu zvrácenou jako tenkrát na těch štaflích, tentokrát však bez rumové výplně: na nebi
kroužily dva křídlaté padáky a muži-ptáci, nebo spíš muži-rampouchy tam poletovali v
mrazivém povětří. Můj tatínek říkával při příležitosti spatření nějaké civilizační
vymoženosti - co by tomu říkal Neruda. Ano, copak by asi říkal, při pohledu na okřídlené
rapouchy kroužící nad jeho horou?
Možná, že by volal - pojďte dolů, chlapci, uvařím vám grog!
Psí příhody
Maník je opravdu velmi široký pojem. Každý je maník. Záhy pochopíte,
proč se tak opatrně vyjadřuji.
Bart je směšný ve své snaze vypadat a chovat se jako bojovník a lovec. Už pět let ho
nabádám, aby přestal dělat důležitého. I dnes jsem ho takto nabádal, když jsme zašli na
opuštěnou cestu pod hotelem Mövenpick (horní část, modrá), na cestu kterou ještě pamatuji
jako ulici dělnické kolonie Mrázovka.
Chodím tudy rád, protože je to místo opuštěné, a ještě se nestalo, abych tu potkal
nějakou rozčilenou babku s kapesním pejskem, vylekanou Bartovým zjevem. Najednou Bart začal dělat důležitého a zmizel ve křoví.
Nebudu tu příhodu rozmazávat, leccos jsem napověděl v titulku článku. Samozřejmě že
jsem za ním nelezl do křoví hned, ale až po chvíli, která přesáhla meze mé trpělivosti.
Ležel tam ve sněhu chlapík, trochu přikrčený, napůl na levém bohu, napůl na obličeji.
Byl oblečený celkem nalehko, jen v kožené bundě. Ruce bez rukavic měl pohroužené do sněhu.
Bylo vidět, že spí, nebyl mrtvý.
Zatřepal jsem jím a poodstoupil. Ony tyhle opilecké mrtvoly mívají nepříjemnou vlastnost, že náhle ožívají a vytetují vám bombu do obličeje dřív než řeknete švec - nejeden případ známe. Jenže on se vzchopil, jen trochu zavrávoral, pak se zeptal, kudy se jde do Plzeňské ulice. Ukázal jsme mu cestu, on poděkoval a vykročil, Ještě kus cesty jsem za ním šel, abych se přesvědčil, že si znovu neustlal v závěji, jenže on mířil vcelku křepce směrem, který jsem mu ukázal.
Myslím na to, co by se asi stalo, kdybychom tudy s Bartem nešli.
Nedělám z toho zásluhy- Bartovy, tím méně moje. Třeba by se probudil sám, třeba by tudy
šel někdo jiný.
A Barta - toho už vůbec nechválím, neodměňuji.
Divil by se, co blázním:
Ale pane, řekl by mi, to je normální, já jsem ve střehu pořád!