|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Z deníčku Moby Dicka
Středa 10. ledna 2001
Tak s těmi prac. přestávkami je to jinak: Musíme je mít evidovány přesně
podle litery zákoníku práce - ale podle jeho ducha si je můžeme vybírat,
jak chceme. Pokud neopustíme prostor našeho baráku v Centru. Takže na oběd
můžeme chodit prakticky jen do naší podnikové restaurace - přece jen firma
SO-HO u nás nezkrachuje, jak jsem jí původně věštil!
Český politický cirkus:
Připomenu, jaká je situace: Rada České televize, ustavená parlamentem, zvolila
ředitelem člověka, který musel z televize s ostudou odejít pro nekompetenci,
nekomunikovatelnost a stranickou zaujatost. Výsledek? Veřejnoprávní televize je v rozvalu,
na obrazovce se rvou dvě skupiny pomocí manipulační žurnalistiky nejtěžšího kalibru, krize
mediální přerostla do napětí politického, napětí se přenáší na veřejnost, v ulicích měst
jsou demonstrace, lidské vazby se uvolňují podél demarkační linie stranictví.
A ptám se: má právo v této situaci parlament vyjádřit stanovisko a přednést
návrhy řešení, tedy parlament, těleso, které vzešlo ze svobodných voleb?
Anebo má celý náš rozhádaný vesmír spočívat - jako vesmír z indické mytologie spočívá
na želvím krunýři - na krunýři Rady České televize, sestavené z lidí, které dohromady nikdo
neznal s výjimkou autora detektivek a později činovníka ČSSD Václava Erbena? Tato Rada nese
bezprostřední odpovědnost za to co se stalo a parlament se pokouší její
katastrofální rozhodnutí napravit. Nic víc, nic míň se nestalo, parlament jako orgán
zastupitelské demokracie dal najevo svoji představu o řešení krize a Rada, těleso obtížené
maximální odpovědností a vinou, hlasování o tomto návrhu ani nedalo na pořad
jednání.
Jestliže toto není arogance a zpupnost, pak nevím, co je to zpupnost.
Ano, myslím si, že v dané situace akutní krize má parlament právo vstoupit aktivně do hry. Myslím si dokonce, že je to jeho povinnost.
Televize je nadále v rozvalu a nevěřím, že se ji podaří dát dohromady. Vzbouření novináři hned tak snadno nezískají pověst nezávislých a nezaujatých novinářů, tu si poškodili symbiózou s čtyřkoaličními politiky a exponenty Hradu. Navíc - Hodačův odchod budou interpretovat jako své vítězství a to ještě posílí, jak se obávám, jejich chuť hrát nějaké politické šachy. Budoucnost tedy nevidím v tomto směru optimisticky.
A v hospodách se bude mudrovat, jestli se to všechno stalo z čisté blbosti a nekompetence, nebo jestli je to výsledek ďábelského plánu, zaměřeného na privatizaci veřejnoprávní televize do něčí kapsy.
Novinka z pozdního večera:
Vrátil jsem se z pozorování zatmění Měsíce (související příhoda bude popsána v zítřejším vydání) a koukám - Jana Bobošíková se loučí! Takže zase bude jen jedna televize - a teď se ukáže, zda redaktoři z Kavčích hor potlačí nutkání tančit po mrtvolách a dokáží vrátit zpravodajství do normálních klejí. Termín: dnes. Je to tak trochu zkouška inteligence a prozíravosti (v jedné selhali, když dovolili senátorům přespávat ve spacáku - a nynější vysvětlivky, že se báli útoku ukrajinského komanda najatého Bobošíkovou vyvolávají nanejvýš krčení ramen).
Rodina a přátelé
Včera jsem tu vyprávěl o anonymním nešťastníkovi, který
zabředl do bahna uprostřed křižovatky v blízkosti továrny Walter Jinonice. Připomnělo mi to
příhodu s rozběsněnými Japonci...
Příhoda se odehrála před mnoha lety, skoro dvaceti, kdy se v Praze obnovovaly tramvajové
tratě. Koleje se usazovaly do betonových panelů a ty se kladly na betonový podklad.
Uzavřelo se - v daném případě - nábřeží u Národního divadla, bagr vybagroval půl metru
hluboký výkop, betonáři ho zalili betonem a pak, když beton zatvrdl, přijel jeřáb a
našoupal na beton panely.
Takže u Národního divadla skončila fáze - zalití betonem. A začíná drama.
Betonáři dohladili beton a odebrali se do ústraní popíjet pivo. Je mírný provoz.
Přijíždí limousina Mercedes 500 SE plný mohovitých Japonců. Já stojím opodál coby
svědek, netuše, že kyvadlo osudu dotikává poslední vteřinu klidu. Mercedes řídí
šofér, taktéž Japonec. Šofér přehlídl ceduli se zákazem - asi si říká, kdyby se vynořil
policajt, spraví to maličký úplatek. Před sebou vidí nádherný pruh hlaďounkého betonu. Přidá
plynu a hup - auto zahučelo do půl metru hluboké vrstvy mazlavé hmoty!
Rozletí se dveře a vybíhají vřeštící Japonci. V japonském nářečí hulákají:
"Co je to za posraný debily ty Češi?"
Řev vyrušil betonáře ze siesty. Betonáři vstávají, držíce flašky piva. Betonáři hledí -
a co spatřili: v jejich fungl čerstvě zkletovaným betónu se cachtá medvěd! Betonáři
odhazují piva a chápou se lopat a krumpáčů a ženou se vpřed s prudkostí, kterou Praha
naposled spatřila při šturmu křižáků na horu Vítkov. Japonci pochopili, že situaci lze
vnímat i jinak, že posraný Češi blbě označili beton; lze ji chápat i tak, že
posraný Japonci betonářům zmařili dílo! A tu se ukázala inteligence mužů Země
Vycházejícího Slunce. Dřív než rozběsnění betonáři dorazili, oni skočili ke kufru
limousiny, otevřeli víko - a už tahali: štángle cigaret Marlboro a kartony whisky. Sociální
smír byl obnoven - a podpořeni štánglemi cigaret a kartony whisky tahají betonáři mercedesa
z čerstvého betónu. Po špičkách odcházím. Drama skončilo a nastolena obyčejná kompromisnická česká zkorumpovaná všednost.
Psí příhody
Neruš moje kruhy, pravil Archimédes, vcházeje do věčnosti. Neruš moje
bahno, přeje si Bart.
V novinách čtu o "krunýři zimy" svírajícím svět. Za oknem to tak nevypadá, tam je - tipnul
bych si - průměrné březnové počasí. Před domem už nám rozkvetl vilín (keř, roztřepené
žluté kytičky). Na křovinách raší zelené lístky a že se havrani ofrňují nad suchými
rohlíky, na to jsem si už stěžoval.
O polední pauze jsem byl s Bartem v Prokopském údolí. Ze sídliště jdete asfaltkou vroubenou betonovými obrubníky, pak následuje cesta zpevněná velkými betonovými panely a pak už štrádujete po matičce zemi, jak se patří mazlavé. Ještě když jste na asfaltu vám je jasné, do čeho jdete - ten betonový obrubník slouží lidem jako škrabka, a jsou na něm přilepené kopečky bahna sedřeného z bot těch, kteří tudy procházeli před námi.
Bart se zabahněným podvozkem uhýbá před blížícím se mokrým hadrem - až ke zdi
|
Až po návratu jsem viděl, jak děsivě je zablácený. Připadal mi jako karosérie auta: jistě jste si všimli, že moderní auta, díky všem těm zkouškám v aerodynamických tunelech, už dávno nejsou zablácená a zastříkaná jen tak nahodile, halabala: jsou špinavá v přesně ohraničených plochách, těm se jistě nějak učeně říká, něco jako zóna ostřiku a tak podobně. Bart vypadal, jako kdyby si lehl do louže hnědavé barvy: zadní strana nohou, břicho, slabiny. Vypadalo to docela dekorativně, jenomže hrozilo nebezpečí, že Bart přinese ukázku geologického složení Prokopského údolí na předložku u Míšiny postele, a to by nebylo dobré - obávám se, že tak daleko Míšin zájem o přírodniny nesahá.
Když mě spatřil přicházet s mokrým hadrem, Bart řekl to svoje "vrrr". Už si za tu chvilku na bláto na svém bříšku zvykl a pokládal ho za integrální součást osobnosti.