3.

"Myslíš, že je to láska?"

"Cože?" odpověděl roztržitě. Seděli na malé skalnaté výšince uprostřed minového pole. Měli za sebou dva kilometry pochodu. Ruiny zmizely za jednotvárnou čárou obzoru a kulometné dávky zněly už jen slabě, neskutečně. Silněji slyšeli řev Ivů a troubení slonů. Romeo vedl Julii nazdařbůh, kam mu radil cit. V minovém poli se mohl řídit jenom citem. Taťka Rogosz rád vyprávěl o zlatých dobách jeho mládí, když minyse ještě dělaly ze železa a každý správný stant měl přístroj zvaný minohledačka. Byla to ohnutá tyč, spojená kabelem se sluchátky. Jakmile ve sluchátkách zapípalo, znamenalo to, že v zemi je něco železného, plechovka od piva nebo mina. Plastikovou minu hledačka nenajde, to dá rozum. Jo, byly to starý zlatý časy, když ještě byly minohledačky!
Takže cit.

[an error occurred while processing this directive] V minovém poli se Romeo řídil citem. Moc užitečná věcička, tenhle cit. Každý baraka musí mít tolik citu, až mu teče ušima ven. Romeo byl baraka, jak o sobě věřil, a měl citu habaděj.
Láska, to je prý taky cit.
"Co jsi to říkala?" zeptal se Julie.
"Řekla jsem láska."
"To jo. Láska."
Potřásl hlavou.

Slyšel o lásce, taťka Rogosz o ní vyprávěl. Patřila ke starým zlatým časům stejně jako minohledačka nebo plynová maska. Kdepak dneska plynová maska.
Jedovatý plyny proniknou každým filtrem. No a co láska? To je nejspíš taky taková blbovina ze starejch zlatejch časů.

"Miluješ mě?" zeptala se.
"Já? Teďka? Seš blbá, nebo co?"
Milovali se před chvilkou, když dorazili na skalnatý ostrůvek v moři smrti. Na ostrůvku se Romeo nemusel řídit citem. Věděl, že ve skále nemůže žádná mina být. Skála je bezpečí, skála je domov, na skále si člověk může stoupnout, sednout nebo lehnout kam chce, a může si tam dělat co chce. Může pojednat i holku, a právě to Romeo udělal. Trochu je fajnová, tahle holka od kulizraků, kvůli dvěma fackám kňourá, jako by se stalo bůhví co, ale jinak docela ujde.

"Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Jenom jsem se tak ptala, taky se v tom nevyznám. Co je to láska?"

"To bejvalo," poučil ji Romeo. "Spousta řečí a brečení. Taky dopisy. Co se povídá se dá nějak namalovat na papír a podle toho malování na papíře ten druhej pozná, co by se povídalo, kdyby se povídalo."

"Počkej, ale já mluvím o lásce, a ne o nějakém malování po papíře!"

"Však říkám, že láska je spousta řečí. Ale proč si s tím lámeš hlavu? Povídám ti, že je to něco ze starejch dob, co bejvalo kdysi."

"To si třeba myslíte jenom vy, s..."

Chtěla říci "stantmauzové", ale včas se zarazila.
Romeo pokrčil rameny.

"Stanti. To klidně říkej. My totiž jsme stanti. Ale ne stantmauzové. Tak nám říkaj kulizraci, ty hajzlové."

Praštil pěstí do skaliska.

Julie se na něho úkosem podívala. Jistě by dokázal ji stejně tvrdě udeřit do obličeje. Přátelé ze štábu pana Richarda nelhali. Stantmauzové jsou skutečně surovci, primitivové, napůl zvířata. Jak je ale možné, uvažovala dívka, že je mi vedle takového polozvířete tak dobře, a jak je možné, že při milování jsem poznala takovou blaženost, jako nikdy před tím?

"Ty, Romeo ..."

"Co je zase?" zavrčel. Uvažoval, kudy se dají, až budou pokračovat. Čím déle přemýšlel, tím větší nejistota se ho zmocňovala. Jen žádný přemejšlení, jen žádný spekulace, je zapotřebí prostě vyrazit a když je člověk baraka, projde minovým polem jako by se procházel po kušonu. Pokud jde o miny, každý přemejšlení je k ničemu. Nikdo není chytřejší než úplně pitomá mina. Odjistili ji na dálku, rádiem, probudili ji, navnadili, a ona teď, potvora, čeká zahrabaná v zemi, až se jí někdo dotkne. Ničím se nedá oklamat. Za starých zlatých časů, to vykládal táta Rogosz, stanti tlačili před sebou káru naloženou pískem, a ta kára, když najela na minu, vylítla do vzduchu a stanti se tomu mohli uchechtat. Muselo být veselo, tenkrát za starých zlatých časů. Dnešní minu ale tak snadno nepodfouknete. Ona pozná, co ji shora tlačí, a nechá si líbit provokace třeba od tuctu kár naložených pískem, a bouchne, jakmile by na ni šláplo děcko. Mungo tvrdil, že žluťasové před sebou honěj zajaté stanty z nepřátelských rodů a že miny prokouknou i tento podfuk. Čert mu ale věř, Mungovi. Ten lže, až se mu od huby práší. Musí, vždyť přece bude hlavou rodu.

"Proč ses mě zastal?" zeptala se Julie.

"Zastal?"

"Zabil jsi jednoho z vašich . . . kvůli mně! Už se k nim nesmíš vrátit. Nikdy. Půjdou po tobě, všude tě budou hledat. A ty jsi to věděl, a přece jsi to udělal. Kvůli mně. Proč jsi to udělal, pověz mi to!"

"Ty blbá krávo," oslovil Julii Romeo, "co si o sobě myslíš? Já že něco udělal kvůli tobě? Tildana jsem sejmul, protože. . . prostě jsem ho sejmul. Žral mi nervy. Dovedeš to pochopit?"

Stín zklamání jí přeběhl po tváři.

"Myslela jsem, že jsi to udělal . .. protože mě miluješ."

Na takovou pitomost nemohl nic odpovědět. Objal si nohy pod koleny, na něž položil hlavu, a plivl do písku, ve kterém se skrývaly miny. Dívka nasupeně pohodila rameny, přešla temeno ostrůvku a sedla si na opačnou stranu.

****

Čopr se přihnal rychlostí blbé chvíle. Najednou ho byla plná obloha, vzduch zvířený vrtulemi způsobil miniaturní písečnou bouři, a už se ozval kulomet. Odražené střely bzučely vzduchem a tam, kde udeřily do skaliska, to páchlo sírou jako v pekle. Šlehance olova byly jako hadi, mrskaly se po ostrůvku a hledaly Romea, aby ho mohly uštknout.

Mladík vyskočil právě včas, než první olověná mamba stačila zaútočit. O něco později se vzpamatovala Julie. Dívka vyskočila, ale popadla ji taková hrůza, že se nedokázala dál ani pohnout, stísněným hrdlem nevyrazila ani hlásku. Dívala se na Romea, který pobíhal sem a tam na své polovině ostrůvku unikal dávkám, vrhal se do míst, která se právě zabělala jizvami po střelách, protože tam se olověná mamba v nejbližší vteřině nevrátí. Střelec nahoře v čopru se jistě bavil přenáramně. Teď už asi Romea zaměřil a mohl mu zhasnout život jediným pohlazením spouště, ale jen tak z radosti sekal hned vlevo, hned vpravo; mohl si to dovolit, dobře věděl, že oběť nemůže uniknout.

Konečně Julie přelomila ocelové pruty strachu, k nimž byla ukřižována, konečně dokázala vykročit a rozpřáhnout paže.

Romeo si jí všiml. Asi ho napadlo, že by mu mohla posloužit jako štít, protože se k ní rozběhl, ale olověné střely se roztančily před špičkami jeho nohou. Střelec okamžitě odhalil jeho záměr a spustil oponu smrti mezi Romea a Julii.

Dívka se rozběhla vpřed.

Blbá . . . blesklo Romeovi hlavou. Copak nevidí...?

"Stůj! Sakra, stůj, ty krávo!" rozkřikl se, ale dívka nedbala. Několikrát se jí podlomily nohy, na temeni skaliska uklouzla, ale běžela dál, úlomky skal a deformované olověné střely bzučely kolem ní, každým okamžikem ji mohly zasáhnout, ale ona nedbala a běžela Romeovi vstříc s rozpaženýma rukama.

Střelec v kulometné kopuli čopru pochopil, co se děje. Rozhodl se, že celou frašku skoncuje a že toho stantmauze zabije dřív, než se k němu ta bláznivá holka dostane. Jenže zaměřovacímu automatu to chvilku trvá, než pochopí střelcův záměr a přestaví svůj program, i stalo se, že zaměřovači displej zasvítila zeleně ve chvilce, kdy uprostřed nitkového kříže nebyla postava jedna, nýbrž dvě.

Julie se pověsila Romeovi na krk, přitiskla tvář k jeho líci, sebrala veškerou sílu a strhla ho k zemi. On dole, ona nahoře. Milenecká dvojice na skalnatém ostrůvku, Amor ozbrojený kulometem v čopru nad nimi. Pilot zakřičel do mikrofonu a megafon zahřímal:

"Julie, jdi od něho! Slyšíš, Julie? Pusť ho a odejdina opačný konec skaliska. Vyřídíme ho a pak tě naložíme. Jsi uprostřed minového pole. Za tři minuty tě odneseme do bezpečí!"

"Poslechni ho, Julie," šeptal Romeo. "Má pravdu. Tady nemůžeš zůstat. Odsud se nedostaneme. Já totiž nejsem baraka. Lhal jsem. Na ostrůvek jsme se dostali náhodou. Ale tím to skončilo, já už cestu dál nenajdu! Miny nás roztrhají. Julie, poslechni ho. Smrti se nebojím. Ať mě ten hajzl zabije. Ty se zachráníš. Musíš!"

Megafon ale naléhal, volal do svistu vrtulí:

"Julie ... volá pan Richard. Chce vědět, co se děje.

Nemůžu ho tahat dlouho za fusekli. Pusť toho grázla a já řeknu panu Richardovi, že všechno je v pořádku a za tři minuty sedíš nožka přes nožku v klubu a srkáš grenadýnu."

Julie ještě pevněji stiskla Romeův krk. Rval ji od sebe, tloukl do žeber, pokusil se zachytit její obličej rukama, aby ji od sebe páčením dostal pryč, ale bolestivě ho kousla do dlaně a znovu se mu přitiskla ke tváři. Megafon se smutně ozval:

"Sory, Julie, musel jsem to panu Richardovi říct. Pan Richard se zlobí, rozumíš? Pan Richard se zlobí."

Obloha se vyjasnila, vítr ustal, vrtule už jim nepulsovaly nad hlavami.

Čopr odletěl, už z něho byla jen tečka, jen saze nízko nad obzorem.

Byl ten tam.

Julie dál objímala Romea. Oddychovala, a třásla se na celém těle. Ve tváři byla celá umouněnó. Slzy a krůpěje potu jí vymyly podél nosu křivolaké stezičky. Usmála se na něho.

Rozkřikl se na ni.

"Krávo! Krávo blbá! Co jsi to udělala!"

Udeřil ji pěstí do obličeje. Upadla nazad, ale v okamžiku byla na nohou, l přes vrstvu špíny bylo vidět, jak jí zbělely tváře kolem koutků úst. Romeo seděl, nohy stočené stranou, a zdola se na ni díval. Čekal, že se na něho dívka vrhne a věděl, že se nebude jejím rukám bránit. Čekal na ně. Těšil se na ně.

Jenže Julie nepochopila, že i rána pěstí může znamenat vyznání.

"Ty ... Ty jeden stantmauzi," zasyčela. "Pan Richard měl pravdu. Kluci měli pravdu. Všichni jste jenom smradlaví, sprostý stantmauzové!"

Otočila se, přeběhla skalnatý vršek, rovnýma nohama skočila do minového pole a běžela, ani pro slzy neviděla, kam vlastně. Její cesta byla křivolaká, vedla hned vlevo, hned vpravo, někdy dokonce nazpět. Několikrát klesla, snad vysílením, ale spíš ji přemohl bezmocný vztek. Tehdy mlátila pěstmi do písečných dun, těsně vedle míst, kde tykadla nášlapných min trpělivě očekávala kořist. Než se dostala na konec minového pole, její blůza i kalhoty s ladem měly prakticky stejnou barvu, a ta se nelišila od barvy její tváře a rukou.

Není tedy divu, že první slova, jež zaslechla od kolegů ze štábu pana Richarda, když se k nim konečně dostala, zněla:

"No, ty ale vypadáš!"

4. Dokud Romeo nesestřelil čopr dobře mířeným zásahem ruční rakety země-vzduch, Julie bídně živořila.

V prvních několika hodinách po návratu se kolem ní všichni točili, vyptávali se jí, co v dekoraci zažila, zda se tam setkala s nějakým stantmauzem, jak se jí podařilo z dekorace uniknout, nabízeli jí hory doly, dokonce s ní natočili rozhovor pro plastivizní zpravodajství a po firmě letěla jedna řeč, že Julie půjde nahoru, už nebude dělat skriptku a že z ní udělají stár nejbližšího muvi, jenže pak ji povolal pan Richard a v pěti minutách bylo po všem.

Oznámil jí, že takovou děvku prokurvenou nestrpí ve své blízkosti. Pokud ji ještě někdy potká na půdě firmy, tak to řekl doslova, rozbije jí hlavu o stěnu.
Nenechal si nic vysvětlit. Když jí pověděl, co měl na srdci, zavolal Josepha a toho tureckého bouchače Sandvika a nechal ji vyhodit na ulici.

"Vyhoďte ji," řekl významně.

Pochopili to doslova. Z parádních dveří firmy Julie letěla po balistické křivce a dopadla na chodník pět metrů od prahu, nedaleko toho betonového pole, do kterého nejslavnější stars otiskují svoje ruce a nohy na věčnou památku nehynoucí slávy.

Vzápětí se od ní všichni odtáhli, nikdo ji už neznal, a byla by umřela hladem, kdyby se neuchytila v putyce zvané Karbanátkový ráj jako servírka. Do Karbanátkového ráje chodili ti nejméně významní lidé od firmy a taky lidi z města, kteří ovšem byli s firmou spojeni symbiotickým způsobem, asi jako blecha se psem. Anonymitu Julie udržela dvě minuty patnáct vteřin po .nástupu, pak už každý věděl, že ta servírka, vidíte, ta s tím ohonem a s vyvalenýma očima, to je ta děvka prokurvená, která se válela se stantmauzema, no vážně, dokonce je to natočený na magnet, točili to shora, z paluby čopru, jeden známej má kopii, originál schoval pan Richard do osobního sejfu, ať se propadnu, jestil tohle všechno není pravda.

Ještě toho prvního dne se jeden štamgast otevřeně Julie zeptal, jak to bylo s tím spaním s těma stantmauzema.

"S jedním stantmauzem," opravila ho dívka.
Ten člověk zkoprněl, protože něco takového neče- kal. Dívka nezapírala!
"Jaký to bylo?" vyhrknul.
"Zmlátil mě a pak mě vyhnal do minového pole."

"No vážně?" odpověděl štamgast, a od toho okamžiku Julie vyprávěla tucetkrát, veletucetkrát denně, jak a kterak byla znásilněna stantmauzem, a celá ztlučená byla vyhnána do minového pole, ze kterého se zachránila jenom zázrakem.

Pan Richard se záhy dozvěděl, že dívka, se kterou kdysi spával, vypráví v putyce zvané Karbanátkový ráj podrobnosti o svém znásilnění.

"Vzkažte jí," nařídil Josephovi, "aby držela hubu, jinak ji nechám naložit do čopru a hodím ji zpátky do toho stantmauzáckýho hnízda."

Pan Joseph vykonal rozkaz, ovšem ne osobně, na to byl moc velký pán, ale Julie ve vypravování neustala, dokonce přidávala stále více podrobností.

Majitelka putyky paní Róza byla pohoršena, když poprvé slyšela dívčino vyprávění. Jako všechny kuplířky, byla i paní Róza velmi prudérní, takže považovala celou tu příhodu za skandál. Bezpochyby by Julii na hodinu vyhodila, tím spíš, že panu Richardovi nejde dívčino počínání pod vousy, jenže putyka kvetla od chvíle, kdy sem Julie přišla. Paní Róza nebyla z těch lidí, kteří podřezávají slepice nesoucí zlatá vejce. Roz hodla se tedy, že Julii v lokále ponechá, neboť i hněv pana Richarda byl znamenitou reklamou, a že ji vyhodí až po nějaké době, až lidi přestane její vyprávění bavit.

"Každá senzace se vomrzí," děla paní Róza svému oblíbenci, italskému kuchaři Rossellimu.
"Věřte mi, za pár tejdnů po ty čubce nikdo ani nevzdechne."

Z toho je vidět, že i tak zkušená znatelka života jako byla paní Róza se někdy sekne, protože na Julii ta pravá sláva teprve čekala.

Toho dne, kdy Romeo sestřelil čopr, zastavil před Karbanátkovým rájem kadilakflítvůd karosovaný v empírovém slohu, vystoupil z něho sám pan osobní tajemník pana Richarda, nechal si zavolat Julii a sdělil jí, že si s ní přeje promluvit pan Richard, vizávi.

Velmi inteligentní paní Róza si v té chvíli uvědomila, že Julie opravdu není jen tak nějaká čubka. Nepropustila ji bez ceremoniálu. Zaplakala, vtiskla ji do údolí svých kynutých ňader, přenesla čtvrt libry přesoleného pudru na její tvář a pak jí nakreslila okoralým nehtem palce pravé ruky křížek na čelo.

"Měla jsem tě ráda jako vlastní dceru, Julinko," řekla, smrkajíc do klíneksu. "Nikdy na tebe nezapomenu. A byla bych ráda, kdybys někdy vzpomněla na starou Rózu, která tě přivinula na prsa, když se ostatní obrátili zády."

Kadilakflítvůd karosovaný v empírovém slohu odvezl Julii do osobní rezidence pana Richarda, která byla v posledních třech měsících přestavěná, jak jinak, též do slohu empírového a tam osobní tajemník odvedl dívku do velmožovy pracovny, jež byla kopií slavného Oválného pokoje v Bílém domě ve Washingtonu.

Pan Richard nevlídně zachrochtal, když Julie vstoupila do dveří.

Byl to malý, usměvavý mužík, na první pohled výstřední svým zjevem, neboť okázale odmítal proceduru vlasové regenerace. Pleš mu krásně svítila a její bělost kontrastovala s antracitovou černí hedvábného obleku. Krovky šosatého kabátku splývaly přes opěradla křesla a nohy upnuté úzkými nohavicemi spočívaly na podnožce potažené karmínovým brokátem. Košili měl pan Richard krajkovou, krajky mu dě- laly u krku fiží a naškrobené manžety byly sice také parádní, ale asi ho trochu dřely, neboť se za ně nervózně popotahoval.

Vedle této skvělé osobnosti všichni ostatní muži, kteří byli v oválném pokoji přítomni, vypadali jako podškubané vrány.

Julie poznala jenom jednoho z nich, a div nevykřikla, když ho uviděla.

Byl to taťka Rogosz, hlava rodu Modrých. Vedle něho seděl chlapík s pochmurnou, řeklo by se zabejčenou tváří, naditý do černé kožené kombinézy, pobité stříbrnými cvoky. Samopal u sebe neměl, zřejmě ho musel odložit v antešámbru. Stranou od nich prkenně dřepěl na židli vyčouhlý muž v střízlivě dizajnované uniformě, žádné lampasy, žádné šňůry a ornamentální výložky: měl na sobě starodávně prostou uniformu, jaké se nosily někdy v půli dvacátého století.

"No tak je tady," děl pan Richard, pohlížeje na Julii zpod Ibi. "Že to ale trvalo. Sedněte si sem," ukázal prstem. "Tady toho přítelíčka znáte, jak předpokládám," kývl na Rogosze. "Vedle něho sedí pan Duden, hlava rodu Žlutých. No a tohle je plukovník Kowalski, šéf naší ostrahy. Tak to by bylo."

Nikdo z těch, o kterých šla řeč, nehnul ani brvou.
Proč taky. Vždyť Julie byla obyčejná šlupka.

Pan Richard nechal svoje manžety na pokoji a za- klesl do sebe prsty.

"Potřebuju mít v dekoraci klid. Bezpodmínečně. Od jisté doby tam klid není. To nestrpím."

Rogosz chtěl něco namítnout, ale pan Richard ho umlčel jediným gestem a pohlédl mu do očí.

"Bydlíte v dekoraci. Nic proti tomu nemám, že nám tam stanti bydlej. Samozřejmě, občas vám musím prohnat šunky, abyste mi nezlenivěli, ale jak víte, v zásadě jsem rád, že v dekoraci někdo bydlí. Prospívá to naší práci. Dostáváte potraviny, ošacení, střelivo, všechno, co potřebujete. Máte svoje zvyky. Jste zvláštní lidi, já to respektuju. Nikdy jsem nebyl proti. Občas někdo z vašich lidí přišel o kejhák. Toť se ví, my jsme samosprávné území s vlastní jurisdikcí, v dekoraci bydlíte na vlastní nebezpečí. Federálním a státním orgánům odpovídáme jen formálně. Vždycky se nám podařilo vyřešit sporné případy ke všeobecné spokojenosti. Od jednatřicátýho jsme na území firmy neměli Národní gardu, to musíte uznat."

Oba náčelníci nejmocnějších rodů dekorace přikývli. To je pravda, film se chová v tomto punktu solidně. Rody nemají na co si stěžovat. V dekoraci mají celkem pohodlný život, až na ty kulomety, miny a sem tam nějaké zemětřesení.

"Jenže co se děje v dekoraci teď, přesahuje všechny meze!"

Pan Richard bouchnul pěstí do stolu.

"Dnes ráno ten váš Romeo sestřelil můj letoun. Pochopte, já leccos dokážu ututlat. Jeden mrtvý stant sem, jeden tam, s vámi stanty, račte prominout, tak jako tak nikdo nepočítá. Jenže letoun má federální registraci a piloti spadají pod armádní zálohu a vláda je mimořádně citlivá na havárie létajících strojů, kvůli veřejnému mínění, a tak tomu podobně! Sakra, co toho chlapa napadlo sestřelovat čopr?"

Díval se na Julii, když kladl poslední otázku.

Dívka pozvolna rudla.

"Helejte se," ozval se Duden, "vy dobře víte, že ty násilnosti a nepořádky vznikly tím, že chceme toho mizeru dostat. Žlutý se kvůli tomu spojili s Modrejma, to je něco neslýchaného, to je jako kdyby se psi spojili s kočkama kvůli jednomu jedinými potkanovi!"

"To je náš zájem, pane Richard, věřte mi," podpořil někdejšího nepřítele a nynějšího spojence taťka Rogosz. "Já přišel o většinu rodu. Samozřejmě, měli jsme pak nějaký přírůstky, protože ta vaše svinská tsunami spláchla víc stantskejch rodů a my tady se žluťasama jsme se podělili o ty lidi, co zbyli, jenže ten lump Romeo na nás pořádá docela normální hony! Já ztratil patnáct lidí a to nepočítám ženský, a tady kolega Duden . . ."

"Já na tom nejsem lip," řekl Duden neurčitě. "Jenže von má ty nejmodernější zbraně. Však mi řekněte, pane Richard, kde může obyčejnej stant přijít k raketě země-vzduch? Copak dodáváte do dekorace rakety země-vzduch?"

"Ovšemže ne!"

"No jo, jenže von má i plamenomety a jedovatý plyny a přes minový pole si to špacíruje jako po louce. Bydlí v džungli, mezi Ivama, ty ho chráněj, já ztratil šest lidí, když jsme se pokusili Romea z ty džungle vykouřit."

Plukovník Kowalski hleděl na oba stantmauze s nelíčenou nechutí. Už dávno navrhoval kárnou výpravu. Jeho úderné jednotky by dokázaly zlikvidovat nejenom nějakého Romea, ale všechny stantmauze. Podle jeho názoru dekorace má být volná, bez nežádoucího obyvatelstva, které parazituje na úkor firmy. Statisté se mají najímat za peníze, a po skončení natáčení ať jdou domů. Pan Richard namítal, že žádný statista se nenechá roztrhat minou na kusy, ani zastřelit kulometem nebo spláchnout vlnou tsunami, kdežto stantmauzové všechno toto dělají ochotně a dobrovolně za cenu, která je zanedbatelná ve srovnání s celkovými náklady, jež dekorace vyžaduje. Na to odpovídal plukovník Kowalski, že on, kdyby rozhodoval o strategii firmy, by uvážil, co je pro ni výhodnější, zda vyšší náklady na statisty a vizuální triky, anebo levní stantmauzové a obtížné problémy s udržením pořádku, nemluvě o stálém riziku konfliktu se státními a federálními úřady.

Pan Richard ukázal prstem na Julii.
"Vy toho chlapa znáte nejlíp. Moc dobře ho znáte."
"Strávila jsem s ním několik hodin. To je všechno."
"Strávila jste je s ním, řekl bych, intenzívně."

"Do toho vám nic není. Od firmy jste mě vyhodil. Řekl jste mi, že nesmím na půdu firmy ani páchnout, jinak že mi roztlučete hlavu o zeď. A teď dolejzáte. Jste blázen. Nevíte, co chcete."

Oči plukovníka Kowalského vykřikly úžasem. Nadýchl se, zkoprněl, a všechny svaly v jeho těle měly nejvyšší bojovou pohotovost. Ještě nikdy se nestalo, aby . . . Pan Richard nařídí likvidaci, to je jisté. Pan Richard se zasmál.

"To je temperament, viďte? Osobně jsem ji vybíral do svého nejužšího kruhu spolupracovníků. Podívejte, Julie, budeme teď pro změnu hovořit rozumně. Nechal jsem si udělat expertizu. Štáb psychologů a psychometrů, jedna větší palírna než druhá, všichni přemýšleli a vymysleli, že ten Romeo vás miluje, a proto všechno tohle provádí."

"Miluje? Vy jste se zbláznili. Vždyť mě zmlátil a vyhnal na to minové pole. Zachránila jsem se jenom zázrakem. To byla náhoda všech náhod, měla jsem obrovské štěstí, a celý život už budu mít jenom smůlu. Ten chlap Romeo je ten nejsurovější a nejprimitivněj ší stantmauz, ještě horší, než tyhle dva smraďoši tady!"

"Ty jedna kulizrakacká běhno!" vykřikl taťka Rogosz, ale Duden ho zachytil za paži. To nemá cenu, mrkal na něho. Uklidni se. Všeho do času. Však se dočkáme.

"A co vy, slečno Julie? Milujete pana Romea?"

Teatrálně zvedla oči ke stropu a vláčně zavrtěla hlavou.
Tohle gesto je tak autentické jako třiadvacetidolarová bankovka, pomyslel si pan Richard.

"Jestli já miluju Romea? Stantmauze, který zavinil že dělám servírku ve smažence? Teď už chápu, pane Richard, proč se o vás říká, že máte roztodivný nápady."

"Výborně," děl pan Richard. "Tím snadněji se dohodneme. Já taky nemám radost z toho, že moje někdejší spolupracovnice roznáší karbanátky. Jistě chápete, že stačí moje slovo a budete z toho poni žujícího postavení venku."

"Co mám udělat?"

"Původně jsem si myslel," řekl pan Richard, "že bych vás mohl použít jako návnadu. Představte si, slečno Julie, že lidé zde přítomného plukovníka Kowalského najdou vaši zaměstnavatelku paní Rózu v nepříjemné situaci: její hlava bude oddělena od trupu. Půltuctů svědků potvrdí, že jste se pohybovala poblíž místa činu s krvavým nožem v ruce a opakovala polohlasně: Dostala jsi, co ti patří, ty svině. Nu a náš firemní soudce vás odsoudí k smrti a poprava bude, jak zní litera ústavního zákona, veřejná. Pan Romeo se to dozví a pokusí se vás zachránit. Lidé plukovníka Kowalského s tím budou počítat, počkají si na něho a jakmile ho první z nich spatří, zastřelí ho jako vzteklou kolčavu."

Odmlčel se a pak omluvně rozhodil ruce, až dosud zaklesnuté do sebe.

"Jenže Romeo vás nemiluje. Ať si odborníci říkají co chtějí, já věřím vám, Julie. Romeo vás nemiluje, a kdyby se dověděl, že vám hrozí smrt, nehnul by ani prstem, aby vás zachránil. Je to tak?"

"Ovšem," řekla Julie. "Měl by z toho asi radost."

"Řekněte mi upřímně: jaký je váš vztah k Romeovi?"

"Nenávidím ho. Urazil mě. Ponížil mě. Já ... já ... jsem myslela, že už jsem našla . . . Víte, já bych ráda věděla, co je to láska, a domnívala jsem se..."

Vzdychla a mávla rukou.

"Zklamal vás?"

Tiskla rty k sobě a jen němě pokývala hlavou.

"Ten člověk je nebezpečný," promlouval k ní pan Richard tiše. "Musíme se ho zbavit. Takhle to nejde dál. Firma musí točit, lidi čekají na nové bio, jenže jak mám točit, když v dekoraci teče krev! Od té doby, kdy se Romeo zbláznil, štáb stojí a bio se netočí!"

"Vždycky tam tekla," připomněl taťka Rogosz. Pan Richard ho ale okřikl:

"Co je moc, to je moc!" Obrátil se znovu k Julii.
"Pomůžete nám?"
"Ráda," zašeptala Julie.
Pan Richard se na ni usmál.
"Vítám vás na palubě, Julie."

Vstal, obešel psací stůl, a objal dívku, která zatím také vstala, otcovsky kolem ramen. "Tak to má být," řekl potom k rodovým vůdcům. "Vy, stanti, a my, kulizraci, jak nám říkáte, my dohromady, jako velká rodina,"

5.

Julie otevřela oči. Vedle ní seděl na pohovce Romeo a nechápavě mžoural kolem sebe.

Pan Richard zářil za svým psacím stolem a u stěn postávali členové štábu, byli tu všichni, šéf zvuku i obrazu, specialisté na efekty, manipulátor a elektronici, elita firmy se tu shromáždila, aby oslavila nejnovější sukces. U protější stěny stáli novináři a pilně si dělali poznámky.

"Byla to chvilka geniální inspirace," pokračoval pan Richard. "Pochopte, na jedny straně Romeo, na druhý Julie. To byli protagonisti jednoho úžasně úspěšnýho filmu někdy před sto lety, tak jsem si řekl, což udělat rimejk, převést ten příběh do plastu, vždyť lidi dnes už dohromady nic nevědí o tom, co to ta láska byla, tak jim ji ukažme, se všema těma kecama a brečením, se vším, co k tomu patří, hlavně, ať v tom není žádný sex, změna je život!"

Novináři si dělali poznámky a snímali portréty dvou hvězd nejnovějšího bia, které se v příštích dnech stane celosvětovou senzací.

"My jsme vždycky v dekoraci točili," vykládal pan Richard. "Tentokrát dekorace hraje. Pochopte, já vás nebudu zdržovat dlouhými řečmi, my teď půjdeme do předváděčky, všechno vám ukážu, a potom vám předhodím naše dvě brendňů hvězdy, abyste si je vyzpovídali, proklepali, obrátili vzhůru nohama . . ."

"To všechno bylo bio . . "" ozvala se Julie.

"No ovšem, drahoušku, od samého začátku!"

"A minový pole . . .," nadhodil Romeo.

"To bylo bezpečné jako záhon kedluben."

"A co munice! Sakra, vždyť já vypráskal tolik beden munice ..."

"Psychofektické střelivo," vysvětlil plukovník Kowalski. "Tajemství naší vývojové laboratoře. Naprosto neškodné, ale optický efekt je zdrcující."

"Těch řečí... těch řečí, co jste nadělali! Jako při opravdové lásce, jaká bývala kdysi!" radoval se pan Richard. "To byste nikdy nedokázali, kdybyste nevěřili, že to všechno je doopravdy ..."

Julie zalapala rukou, a když nalezla Romeovu dlaň, stiskla ji. Podíval se na ni. Pan Richard se smál.

"Lidi zlatý, teď už toho můžete nechat, je po všem! Bio je hotový, teď už na vás čeká jenom sukces a prachy a lebedo u moře, a soukromý čopr a vila na skále a ..."

Dívala se mu do očí. Ani on, ani ona neřekli jediné slovo. Slunečný obličej pana Richarda se zahalil do jakéhosi mraku.

"No tak, pracujeme pod tlakem času. kdybych vás směl poprosit, přejdeme do předváděcí síně."

Novináři zašoupali nohama. "Udělej to, Romeo," zašeptala Julie. Nikdo to neslyšel, jenom on.

Romeo dvěma skoky překonal vzdálenost, která ho dělila od plukovníka Kowalského, a než se šéf ostrahy vzpamatoval, vytrhl mu zbraň z pouzdro, a namířil ji na pana Richarda.

Stiskl spoušť.

Z trysky vylétl plamen. Bylo to tak rychlé, že lidé ani nestačili zakřičet. Ve vzduchu byl cítit zápach seškvařeného masa.

Tak tohle je pravda, pomyslel si Romeo. Žádné bio.

Potom znovu stiskl spoušť.

Konec povídky