Pondělí 26. února 2001
Ing. Duto Hlav odrazil dnes na poradě ved. pracovníků na Sev. Městě podezření náměstka Kvakoše, že varná konvice, která teď vyráží zásuvky na patře náměstků, byla původně naše a my ji zrádně vyměnili. Duto se vytasil s Knihou CHladniček a VArných Konvic, která jasně dokazuje, že svoji konvici máme už od loňského dubna. Však si dal Junior při přepisování KCHVAK práci!

Druhou pikanterií je zvolení Petry Buzkové do čela pražské organizace ČSSD. To asi měl pantáta upřímnou radost! Pár dní před tím uvažoval o jejím vyloučení a bum ho, oni mu ji na Žofíně zvolili předsedkyní. Taky soudruh Šlouf a celá jeho partička poradců má jistě taky radost, jak to Olovo pěkně vyšlo. Pěkně, ale jaksi naopak - stalo se závažím na jejich nohách.
Nejde jen o drobné i větší radosti. Jde zřetelně o to, že sociální demokracie je v zásadně jiné pozici než ODS: po odchodu Miloše Zemana se rýsuje alternativa, v Špidlovi, Grossovi, Buzkové, Zaorálkovi, navíc alternativa která si získává zřetelné sympatie. Naproti tomu ODS stojí a padá s Klausem, předseda Klaus je nepostradatelný - a to je zřejmě to nejhorší, co se muži v jeho pozici může stát.

K rozhovoru Kramer versus Knížák
V sobotu vyšel v Právu rozhovor Alexandra Kramera s šéfem Národní galerie Milanem Knížákem. Rozhovor, který vzbudil pozornost dřív než vyšel, protože jeho vznik doprovázel škandál - Knížák sebral Kramerovi magnetofonový pásek a skřípnul mu ruku ve dveřích.

Kramer byl méně připraven než jindy, v některých ohledech se blamoval. Z rozhovoru zato velmi dobře vyvstává Knížákův kádrovácký přístup. Když prohlásí o Josefovi Jírovi a Josefovi Lieslerovi, že jsou socialističtí pohrobci, kteří nepatří do Národní galerie, dokazuje jediné: že on sám je figura vyhnaná na vrchol politickou vlnou a na politické vlně se nadále vezoucí; slouží jako odstrašující příklad, kam to vede, když se umělec zaplete s jakoukoli politickou mocí. A jestli se na něco těším, tak na den, kdy budou jeho trpaslíky z Národní galerie vynášet.

Do reality mě vtáhla Míša. Přečetla si v novinách, že každý musí mít barák označený číslem. Náš barák je označený fotkou Barta - neboť Bart je nejdůležitější osoba, jakož i (s výjimkou Míši a Ireny) nejpohlednější osoba a je mu třeba vzdávat poctu.

Cedulku s číslem jsem měl, ovšem ne na plotě; bývala na plotě, dokud plot nechátral až dochátral a padl - a stavba nového ohrazení mě stála tolik úsilí, že na připevnění cedulky nezbylo. Cedulky barvy modré, tedy pořadového čísla. Cedulka červená se ztratila někde ve víru událostí. Nuže, cedulku modrou jsem připevnil na vrátka a cedulku červenou jsem musel vyrobit.

Rozhodl jsem se, že ji vyrobím z papundeklu, namaluju temperovými barvami a ty přetáhnu bezbarvým lakem - to vydrží do té doby, než nechám vyrobit řádnou, plechovou a smaltovanou úředně vyhlížející ceduli.

K malování jsem si všechno přichystal v jídelně. Uklidil jsem stůl (chtěl jsem stáhnout ubrus, Míša mi ale řekla, abych si malování podložil novinami, protože to stačí, nejsem přece takový prase. Ustříhl jsem si papundekl připravil štětec a tempery, číslice rozvrhl tužkou, pak vymaloval štětcem, nejdříve bílá čísla, pak červené pozadí, pamětliv byv pouček našeho pana učitele kreslení Kolínského, že světlá barva se vždycky snadněji překryje tmavší, než tmavá světlou - což platí i v přeneseném smyslu mravním.

Práce hotova - a nastal čas zlepšování.
Ta červená mi připadala trochu málo červená. V krabici byla ještě tuba s tmavou červenou. Sáhl jsem po tubě - a vida, ona zřejmě někde sákne, trochu barvy vyteklo a tuba se přilepila. Zabral jsem - nešlo to. Zabral jsem silněji, tuba povolila, mě to šmejklo rukou a narazil jsem na sklenici s vodou (voda byla růžová, od té bílé a červené tempery) a všechno se to vylilo na ubrus, který jsem nestáhl, neboť dle mínění mé ženy nejsem takový prase.

Zítra vám povím, jak to bylo v neděli, když přišla sčítací osoba. Teď jdu prát ten ubrus.

Všechny ty hračky patří Čertovi, pejskovi rodu mrňavého a chlupatého, chlapíka z útulku. Připadal mi jako bytost z jiné planety - už na omak heboučký, dotyk jeho jazyka i zubů jemný, jako kdyby se o moji ruku otřel cípek šátečku slečny komtesy. Pro mě úžasný objev: Čert má v arzenálu svých hraček i pískacího pumprdlíka, a tento pumprdlík píská ještě po roce! V Bartových čelistech by písknul jen jednou, byla by to jeho premiéra i derniéra zároveň.

Čertík má ale normální psí duši - a nedokáže si ušlechtile říct, mám dosti hraček, netřeba mi rozšiřovati bohatství! Naopak. Když byt Sojáků navštíví mladá generace, zejména pak dvojčata - vnoučata, Čert se plíží a krade. Samozřejmě že to nesmí a samozřejmě je za to peskován. Jenže psí vůle, jakmile jednou uvedena do pohybu, má vlastnosti kapaliny, či spíš vody: doléhá a doléhá, až provrtá kámen. Nebo se dostane za zavřené dveře.

Doposud je to normální, Čert si počíná jako pes kradoucí hračky. Jenže jde o dvojčata, takže jakmile jedno dostane plyšovou žirafu, druhé dostane plyšovou žirafu. A jakmile Čert ukradne jednu plyšovou žirafu, vynadají mu - a přidají druhou plyšovou žirafu, protože okradené dvojče vřeští dvojnásob když vidí, že jeho protějšek není okraden. Takže Čertovi se každý lup vyplácí nadvakrát.

Bartovi to říkat nebudu. Co kdyby porozuměl a chodil za mými dětmi a žebral dvojčata? A co kdyby obě poslechly? A co by pak dělal Bart se čtyřmi žirafami? Věru katastrofická vize!