Pranostika na květen:
Když máj vláhy nedá, červen se předá.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pátek 4. května 2001
Naše Viki přinesla bonmot, který odposlechla na jedné z porad o liberalizaci. Někteří vedoucí se nad směrnými čísly propouštěných zaměstnanců ošívali a nehorázně tvrdili, že "tu práci musí taky někdo udělat". Jisté funkce jsou též dány zákonem - nelze propustit úplně všechny hasiče. Jambor tlumočil vzkaz pana Morgue z Bostonu: "Tak si změňte zákony!"

Proti Tvrdíkovi namítá Michael Žantovský, že je to donedávna voják a že jmenování čerstvě vylíhnutého civila zpochybňuje princip civilního řízení armády. No... Ona hoří stodola a není asi ta nejlepší chvíle pro kádrování hasičů.

Na mysl se vkrádá pochybnost jiného druhu.
I kdyby byl Tvrdík ve všem všudy práv znění svého jména, a i kdyby zabránil dalším nesmyslům a dokonce i podvodům a zlodějnám, bude to jen částečný krok k nápravě. Zatím totiž nikdo jasně neřekl, jaký je smysl armády České republiky, jaké je její zadání, jaké jsou její cíle. Nebo jinak - jakou roli má hrát v integrovaném prostředí Západu.

Celý dosavadní tanec kolem armády totiž dělá dojem, že platí nepřiznané heslo, že je třeba armádu zakonzervovat v klasickém komunistickém stavu co možná v neporušeném stavu. Co kdyby se to zase zvrtlo nazpátek, soudruzi? Jiný smysl kupříkladu v renovaci tanků nevidím.

To ovšem nemůže Jaroslav Tvrdík změnit. Energickou vůli ke změně musí dát najevo všechny demokratické politické strany - a musí v tomto směru táhnout jedním směrem. Směrem západním, a ten přes Peking nevede.

Na nádraží je to jednoduché. Rozhlédnete se kolem sebe - a kdo má přednostenskou čepici na hlavě je přednosta. V rodině to tak jednoduché není. Dříve se říkávalo, že "ten a ten nosí v rodině kalhoty" a mínilo se tím, že v rodině šéfuje. Dnes ovšem kalhoty nosí ženy stejně jako muži a může se stát, že se v rodině sejde otec rodu i matka rodu a oba mají kalhoty, takže zase nevíme, na čem jsme.

Myslím, že přednostou naší rodiny je Míša. Bez jejího přednostování a moudrého a zároveň přísného vedení bychom zvlčili, shnili, umřeli hladem, žízní, špínou, důsledkem úrazů a hlavně - všeobecným poklesem morálky. Zajímavé ale je, že si Míša myslí totéž.

K titulu ale patří i povinnosti - a nevíme, co pokládají rakouští ouřadové za povinnosti přednosty rodiny. Možná je to něco nepříjemného - například povinnost chodit na úřady. Pak by nebylo o co stát a za takový titul by se Míša pěkně poděkovala.

Čím déle o tom přemýšlím, tím pevněji jsem přesvědčen, že kdyby se otázka stran přednostenství vyskytla i na našem sčítacím archu, napsal bych tam našeho rottweilera Barta.
A kdyby se to sčítacímu úředníkovi nelíbilo, rád bych ho viděl, jak by Bartovi vysvětloval, že není přednostou.

Nevadí mu ani stísněný prostor. Tak se stalo, že jsem kropil skalku v koutě zahrady. Roste tam pár borovic a tújí a Bart, jak skočil, narazil v letu hlavou do kmenu jedné z tújí.
Byla to pořádná rána. Byl by ale na omylu každý, kdo by se snad domníval, že náraz dá Bartovi nějaké ponaučení. Že by si psí hlava řekla: narazila jsem, tudíž mezi stromy se skákání nedoporučuje.
Nic takového. Bart ani nezakvíkl , jen se oklepal a hnal se po hadici znovu.
Vyprávěl jsem to pak Míše a ta jen pokrčila rameny:
"Bartovi nevadí nic," řekla. "Jenom léčení tlapy."

Nejsem si zcela jist, že mu skutečně nevadí nic.
Zdá se i dokonce, že mu strašně vadí být mokrý. Jakmile totiž zápas s hadicí a lov vodního proudu z toho či onoho důvodu skončí, jde se sušit: mně do kalhot, do křoví, do hromady starého listí. Válí se po zádech, tře hubu o trávník - všemi prostředky se snaží zbavit se té protivné, mezi chlupy prostupující vlhkosti.

Věděl bych, co mu poradit.
Protivné vlhkosti by se zbavil, kdyby vůbec do toho vodního proudu nelezl, ale když se Bartovi nerozbřeskne v kotrbě ani po prudkém nárazu do kmene stromu, nerozbřeskne se mu v ní, jak se obávám, ani po vyslechnutí dobře míněné rady.