Pondělí 10. září 2001
Od nového kolegy Trna jsme se dověděli konečně něco o osudu Krakoše, našeho dávného vedoucího textárny (než ho vloni na jaře současné vedení na hodinu propustilo). Potkali se s Trnem v Č. Mektárnách. Trn odtud při jejich liberalizaci přešel do Č. Tlacháren, kdežto Krakoš se stal vedoucím textárenského oddělení Ministerstva informačních zdrojů. Aha, tak to asi bude ten "hmyz z MIZu", jak o něm v kantýně mluvila Pilná!

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Normální je přece docela jiný postup.
Jen si připomeňme bitvu o nejvyšší stranický post v ODS v roce 1997. Jen si vzpomeňme, jak odbojné křídlo vedené pozdějším Janem Spacákem Rumlem vytáhlo na boží světlo dva roky starou a donekonečna (a zatím bezvýsledně ventilovanou) aféru s podvodem kolem darů Bacse a Sinhy a zosnovalo Sarajevský atentát, načež po návratu Velkého šéfa následovaly demonstrace v ulicích, kde paní Klausová musela připomenout obyvatelstvu, že Klaus pyká za to, že je chytřejší a pracovitější než kdo jiný, a nakonec atentátníci založili vlastní stranu... vzpomínáte? Brzy to budou čtyři roky, tak to utíká. Takto, za křiku a skřípění zubů se mění postavy na trůnu, u nás od dob svatého Václava.
A Zemanův odchod? Nejdřív on sám oznámil, že hodlá odejít na Vysočinu objímat stromy. Mnozí (včetně autora těchto řádků) očekávali, že je to jen gesto zaměřené na to, aby Zemana prosily socdemácké davy "zůstaň, tatíčku, zůstaň". No a pak v tichosti Zeman předal stranické žezlo Vladimírovi Špidlovi. Mnozí (včetně autora těchto řádků) očekávali, že nastane dvouvládí a rozkol ve straně. Nic takového se nestalo, Špidla v klidu špidlil, Zeman občas někoho urazil a řekl nějakou nehoráznost a vláda úspěšně pokračovala ve vládnutí ve stylu utrácením k blahobytu. No a v sobotu se v klidu a pokoji sociální demokracie dohodla, že po eventuálním vítězství v nadcházejících volbách bude premiérem současný předseda Vladimír Špidla.
Mnozí (včetně autora těchto řádků) se ptají, jak toto je možné. Vždyť k moci se dostanou jen ti, co bytostně po moci touží, a jakmile u ní jsou, je třeba užít heverů nebo v krajním případě gilotiny, aby šli od moci. Toto je unikátní případ. Že by Zeman opravdu tolik toužil po objímání stromů - ve svých sedmapadesáti letech? Anebo je jeho alkoholismus tak silný, že setrvání v čele vlády znemožňuje? Třeba se to někdy dozvíme.

OK, vešel jsem tedy do obchodu, vystoupal po schodech (Vlasta si vzpomínal, že knihu objevil v té části obchodu, která je v patře) a bez dlouhého rozhlížení jsem zamířil rovnou k pultu, kde stála u kasy slečna. Řekl jsem jí, co hledám a ona odpověděla, že ta kniha by měla být vlevo vzadu. Hodně vlevo a hodně vzadu. Až úplně vzadu, upřesnila.

Teprve potom jsem pochopil šílenou rozlohu toho krámu...
Tak tohle není knihkupectví.... Je to spíš sklad, kde jsou zbytky nákladů rovnou na paletách. Stovky titulů, možná několik tisíc. Životopis Nikoly Tesly jsem našel, opravdu byl vlevo úplně vzadu - a v duchu jsem hluboce smekl nad fotografickou pamětí té slečny u kasy, že si dokázala udržet v mysli, kde tahle jedna kniha z tisíců mohla vězet.

Musím se přiznat, že i v tom obchodě v Jungmannce mám trochu tísnivé pocity při pohledu na zlevněné knihy. Kdyby to byly nějaké hadrapušky, nějaké okoukané ležáky... Ne, to jsou velmi často skvělé knihy, dokonce se dá říci i bestsellery. Nic ohmataného a zaprášeného. Jenomže to tempo dnešní doby je příliš prudké. Kniha vyjde, ocitne se na pultech knihkupectví. Prodá se. Knihkupec - s malými výjimkami - už nikdy nedoobjedná další dodávku. Nemá na ni peníze, na trhu jsou další tituly. A zbytek nákladu tedy zůstane ve velkoobchodním skladu a po nějaké době šup s ním do výprodeje.

Nemá smysl se nad tím pozastavovat a už vůbec ne lamentovat. Tak to prostě je. Zajděte někdy do takového skladového knihkupectví, jako je na Václavském náměstí. Skvosty pořídíte lacino, a navíc budete mít pocit objevitelství, pocit dobrodružství.

Bart ležel pod stolem zcela nehybně a díval se na druhou stranu. Mírně se olizoval. Na výzvu formulovanou nějak jako "Barte, nevíš něco o té topince" se po mně ohlédl bez špetky zájmu. V očích mu seděla nevinnost a v šeru bylo vidět svatozář nad jeho temenem.

Je pravda, že v topinkovači je silné pero a topinka ráda vyskočí, a protože topinkovač stojí na kraji kuchyňské linky, topinka občas udělá sebevražedný skok a skončí na podlaze.

Pokusil jsem se s Bartem zavést řeč na toto téma, ovšem reagoval pohledem zcela nechápavým. Jaký topinkovač? Jaká kuchyňská linka? Jaká topinka? Co je to topinka? Nic nevím, nikde jsem nebyl, o ničem jsem neslyšel!
Ve prospěch teorie, že by snad Bart mohl po pádu topinky na zem vyskočit a kořist uchvátit, svědčil zřejmý fakt, že na výzvu "pojď ke mně, Barte" reagoval velmi, převelmi liknavě a nehodlal stanoviště pod stolem opustit.

Odešel jsem do kuchyně, popadl nůž a ukrojil jsem si dva další krajíčky. Pak jsem je vložil do topinkovače.
Teprve pak zvolna vešel Bart. Usedl a podíval se na mne:
Pane, nebyla by pro jednoho psa jedna zbytečná topinka?