Česká zima (z Vysočiny):
Po svaté Baruši
střez nosu i uší!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Úterý 4. prosince 2001
Ing. D. Hlav nadále hledá "vlastníka synergického procesu" naší textárny - totiž turnaje ve stolním fotbale. No, podle záznamu v mém deníčku přišel s tímhle s nápadem Trn. Ale ten se velkomyslně zřekl možnosti uplatňovat nárok na takovéto "vlastnictví" ve prospěch budoucího vítěze turnaje. Finále mezi mnou a Hlavem bude ve čtvrtek. Jak mám hrát? Prý je velmi lehké stát se "Morgue pozitivní".

Proces začal, obvinění prohlásili, že vinni nejsou, eventuálně že vůbec o ničem nevědí, o žádné Asanaci nikdy neslyšeli. Postupují podle receptu, který se osvědčil už mnohokrát a dá se čekat, že se osvědčí i tentokrát.

V souvislosti se soudem právě zahájeným se dal zaznamenat jeden postřeh: že StB svou činností porušovala i tehdejší zákony. Ona totiž měla pravomoc pouze zpravodajskou a neměla ani podle tehdejších zákonů nic, co by se podobalo moci výkonné. Fízlování tedy do její kompetence - dle tehdejší logiky - patřilo. Akce typu Asanace nikoli.

Neměl by tedy být problém Obzinu a jeho druhy odsoudit - i podle zákonů tehdejšího režimu. Pokud by k odsouzení došlo, ptali bychom se, kterak to, že bylo nutno čekat tak dlouho? Vždyť přece o Asanaci se vědělo před pádem režimu, při pádu režimu a po pádu režimu. Že neměla StB výkonné pravomoci ani podle tehdejšího práva se vědělo před pádem režimu, při pádu režimu a po pádu režimu. Co se tedy za tu dlouhou dobu změnilo, že najednou je Obzina odsouzen?

Ale ne... Není odsouzen a s velkou pravděpodobností nebude odsouzen. Nejen proto, že by si lidi kladli divné otázky.
Zahájení soudního procesu, to je jen úlitba. Kdyby měl být Obzina odsouzen, byla by porušena dnes už historická dohoda o výměně beztrestnosti za mlčení. O té dohodě, o které se můžeme jen dohadovat, soudíce podle výsledků.
Není to však zbytečný a marný proces. Je to připomenutí. A mnoha, přemnoha lidem se hůř spí.

Vmáčknul jsem se dovnitř, za mnou se tlačili další lidé. Proti mně stál - obličejem ke mně - chlapík asi padesátiletý. Pravou rukou si tiskl k hrudi batůžek, levou ruku jsem mu neviděl. Zezadu se mě někdo zeptal anglicky s nějakým prapodivným přízvukem, kudy se jede na Můstek.
Na trase B máte po nástupu na stanici Anděl šanci padesát na padesát, že se dostanete na Můstek, i kdybyste před tím hráli na slepou bábu a nastoupili se zavázanýma očima. Snažil jsem se tuto myšlenku tazateli sdělit, a najednou - jsem ucítil, jak se mi mobil stěhuje po těle.
Byl v tom metru opravdu takový nával, že jsem mobil cítil rovnou na těle - a on se pohyboval. Nemám žádný hypermoderní samohybný mobil, naopak - mám solidní ruční práci, utržené sluchátko velikosti a tvaru hasicího přístroje. Takže ten pohyb musel být zřetelný; kdyby mi po břiše někdo stěhoval pianino, taky bych to asi cítil. Vrazil jsem ruku do kapsy - a tu jsem se setkal s cizí rukou šátralkou. Komu asi patřila, tázal jsem se v souhlase s písní o klobouku ztraceném v poušti. Chlapík co držel batoh levou rukou proti hrudi se mi díval do očí a mile se usmíval.
"A opravdu jede ten vlak na Můstek?" hučel mi zezadu ten angličtinář samouk.

Já se taky usmíval.
Parní mobil jsem uhájil. To je přece hezký začátek pracovního dne, proč se tedy neusmívat? Kapsáři v metru, to patří k voňavosti vánoc jako adventní věnec a svařené víno.

Čekal jsem, že Bart bude namítat, že se mnou bude smýkat, jak to bývá ve filmových groteskách a kreslených vtipech. Žádný zápas se nekonal. Bart mě nezlomil tahem, spíš zájmem. Daleko víc než kdy jindy jsem si musel všímat hromádek listí, pohozené plechovky, hydrantu, prázdné igelitky. A přirozeně že jsem musel asistovat při aktu osvojení.

Pro Barta je takové osvojení opravdu významné. Jako když Kolumbus vystoupil na břeh nového kontinentu a vztyčil na břehu vlajku své královny, Bart se prohlašuje místodržitelem a pánem plechovky, hydrantu, prázdné igelitky. Není to nic nového - tak je to každý den, a před Bartem dělal totéž Gordon, a před Gordonem a kromě Gordona a Barta miliony psů na celém světě. Jenomže dnes jsem tomu asistoval krok za krokem, přivázán na vodítku, kdežto jindy jsem na vodítku jen když je v dohledu jedlý pes.

No a takto jsme dospěli až dolů, k místu kde vrcholí vlásenka ulice Mrázovka. Po Darině ani památky. Tam jsem Barta propustil. Nebo jsem propustil sám sebe?
Čekal jsem, že mi to nějak vyčte. Vždyť jsem ho šikanoval vcelku zbytečně.

Jenže pes má jiné smýšlení. Pojem výčitka nezná. Z lidských vlastností je mu blízká jen touha přivlastnit si.

Osvobozen, odběhl, aby si přivlastnil koš na odpadky.
Do té doby, než si ho přivlastní jiný pes.