Takže, jak to dopadlo? ODA zůstane na kandidátkách 4K. To je hlavní úspěch ODA. Dluh 68 milionů zaplatí do 14 let, jenomže se neví, komu to bude. Podle dosavadního výmyslu Romana Češky ho měla platit sama sobě. Teď se má ODA dohodnout s Českou pojišťovnou, komu vlastně bude platit. Ročně to má být 5 milionů, a ODA zveřejní jména lidí, kteří jí na splácení půjčí. Kolik to bude? Těch 14x5 milionů vydá dohromady 70 milionů ve světě, kde neexistují úroky, ale čert to vem, třeba se někdo najde, kdo by přistoupil na princip neúročného splácení půjčky v rozmezí 14 let! Onehdy mi jeden kapitán průmyslu vysvětloval, že podnikání má smysl, když vynese dvojnásobek úroku státních dluhopisů... Ten pán asi nebude stát v čele oné neziskové organizace, která si vezme dluh ODA na hrb. Ona ta neziskovost musí mít své meze.

Hana Marvanová se omluvila veřejnosti za způsob, jakým byl problém čtyřkoalice zveřejňován. Jako se říká, že někdo štěká na nepravý strom, Hana Marvanová se asi omlouvala na nepravou stranu, a navíc, není jisté, zda je právě ona tím člověkem, který se má omlouvat. Spíš by se to slušelo Cyrilovi Svobodovi. Ani to není jasno, komu by se měl omlouvat. Veřejnosti? Ta měla zábavu. Spíš by se slušelo omluvit čtyřkoalici, a hlavně své vlastní straně. Nálada, jak to tak vypadá, ve straně lidové kvasí k tomu, aby přinejmenším omluvu od Svobody vyžadovala.

Když ale radím, nemusím se dívat do zrcadla - vidím vlastníma očima někoho jiného. V daném případě kamaráda Roberta. Více méně náhodou jsme se sešli dole ve městě, na Smíchově. Zašli jsme tedy do Carrefouru - pod dohledem mé ženy Michaely.
Úžasný pocit. Vidím přítele Roberta, jak na sebe natahuje sako barvy hadru na nádobí, které mu dělá hrb na zádech. Prodavačka vzdychá nadšením (možná je dabérka filmů Dolly Buster) a naznačuje, že se pojem muž pro ni zužuje a v centru je můj přítel.
Nebrat, radím.
Odebrali jsme se naproti přes uličku.
Žena ukazuje prstíkem. Šklíbím se. Nebo tenhle? Krčím rameny. Přímo se koupu v roli poradce. Pak si všímám modrého obleku s podélným proužkem. Ukazuji prstíkem. Prodavačka něco brebentí, přítel bere sako a ramínko s kalhotami a vrací se po chvíli z kabiny.
Vypadá jako James Bond před přijetím u šéfa KGB.
Hergot, to jsem to ale dobře vybral! chválím se v duchu.
Uvědomuju si, že moje doposud nejparádnější kalhoty jsou džíny, které jsem si koupil na vánoční poukaz Softwarových novin, kde jsem byl zaměstnán, na vánoce v roce 1996.
Asi se tam na ty hadry půjdu podívat příští týden znovu.
Má to ale jednu vadu - nemám figuru přítele Roberta, takže, když to dopadne nejlíp, budu v nich vypadat jako Stavro Blofeld pět minut před návštěvou Jamese Bonda.

Ne že by se o to nepokusil. Byla to ta nejsvůdnější, nejprovokativnější, nejčilejší, nejštíhlejší provokatérka, jakou si dovedete představit. Její běh - to bylo splývání s terénem, měnila se ve velmi plochou sinusoidu, která se jen rytmicky vlnila a míhala mezi stromy - setkali jsme se na lesní cestě.

Bart se pokoušel ji chytit. Velmi se snažil. Dělal co mohl Bohužel, on opravdu není žádný chrt. Je to pes řeznický, určený k tahu. Kdyby měl odtáhnout lokomotivu, možná by měl šanci - i když, jak dobře vím, pitbulíci jsou také zdatní tahouni.

Netrvalo to dlouho, snad minutu, dvě. Bart už sotva pletl nohama, načež se zastavil a opřel tlamu s natáhnutým náhubkem o vyschlý trávník a snažil se náhubek sundat.
Chápal jsem dobře to gesto.
Bart toho brzy nechal, přiběhl ke mně, opřel mi tlamu s náhubkem o nohu a zvedl oči:
Pane, já bych ji chytil, chytím ji hned , ona není moc rychlá, je docela pomalá, jenže s tímhle svinstvem na hubě... Smiluj se, pane... Sundej mi to...
Smiloval jsem se. Sundal jsem mu na tu chvíli náhubek.
Bart se rozběhl, pitbulka přidala a zase byla pryč. Nakonec se Bart zastavil. Sotva pletl nohama. Přiběhla k němu a objala ho předními packami. Ohlédl se po mně:
Neříkal jsem ti to, pane? Sotva jsi mi sundal náhubek, hned jsem ji chytil!