|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český rok
Česká zima (z Moravy):
|
Z deníčku Moby Dicka: Pátek 8. února 2002
|
Právě schválený zákon má mnohá omezení pro konání referenda. Nejvíc se bude mluvit o hranici 500 tisíc podpisů nutných ke svolání referenda. Původní návrh byl 300 tisíc. Půl milionu, to už je velký počet občanů, jejich hlas by měl být respektován a zdá se tedy, že je ten počet stanoven rozumně. Diskutovat se bude i o tom, že není stanoven počet účastníků. Dopředu se ale asi dá jen těžko určit, jaký počet je rozumný a co povede k žádoucímu výsledku - tedy, aby hlas občanů byl vyslyšen i mimo obvyklou proceduru demokracie založené na systému politických stran.
Referendum ale není samospasitelný nástroj a už vůbec to není "vyšší stupeň demokracie". Občané by měli vědět, že základní princip referenda je v tom, že se v něm odpovídá "ano - ne". Záleží tedy na stanovení otázky, o kterou se bude lidově hlasovat. Dodnes se traduje, že politické strany v době štěpení republiky torpedovaly referendum. Pravda je taková, že se tehdy zákonodárné sbory nedokázaly shodnout na otázce, o které by se mělo hlasovat systémem "ano - ne ".
Sociální demokracie si udělala po čtvrtečním hlasování další fajfku na seznamu splněných volebních slibů, budiž jí to uznáno a přáno. Že se bude hlasovat o vstupu do Evropské unie systémem referenda, o tom není sporu bez ohledu na stranickou příslušnost. Jak ale se bude referend a používat dál, to je velká otázka.
Zdravý rozum napovídá, že by se referenda mělo používat ve specifických otázkách, bezprostředně a pochopitelně se týkajících lidí, kteří budou hlasovat. Čím širší je záběr referenda, tím více hrozí nebezpečí manipulace - v první řadě při stanovení otázky. To je dobře vědět při posuzování smyslu a významu výsledku dnešního hlasování. Referendum není žádné "vítězství demokracie" - je to jen nástroj, kterého se dá použít dobře nebo špatně, nic víc, nic míň.
To bylo smělé rozhodnutí. Dříve, když se lidé rozhodli jet vlakem, dali si schůzku před nádražím, pak si koupili lístky, nasedli a jeli.
V našem případě to bylo technologicky složitější. Rozhodnutí padlo u Rybky minulý týden.
Následovalo asi osm mail" jeden se fakt vlakem? Jede se vlakem. Na internetu je jízdní
řád. Ivan Gentleman Straka objevil hodinu odjezdu - 16.05. Jasně, jede se v šestnáct nula
pět.
Ve čtvrtek od rána to nebyly maily, ale esemesky. Pojedu určitě. Nemůžu, nepojedu.
Pojedu, počkejte, kdybych se zpozdil.
Jak se blížila hodina odjezdu, přibývalo telefonátů.
"Jeden se z Vršovic, nebo Vysočan? Mě se ty čtvrtě pletou."
"Člověče, se Smíchova!"
"Odkdy je na Smíchově nádraží?"
"Odjakživa!"
Po lokalizaci stanice odjezdu nastalo pátrání po místu srazu.
"Vylezla jsem z metra,kudy mám jít? Vlevo nebo vpravo?"
"Jdi rovně!"
"Kde jsou kasy?"
"Je to dobrý, už vidím Rameše!"
Nakonec jsme se všichni sešli v počtu šesti. Nikdo nepřišel pozdě, nikdo nezabloudil na
nádraží Vršovice. Jen to nechápu, jak lidi mohli dřív cestovat vlakem bez mailu, esemesek a
mobilní domluvy.
V osm jsme se vrátili. Zvenčí vypadal dům neporušený. Odemkl jsem a vešel. Ani v
předsíni nic nechybělo. Míša nechala dveře z předsíně otevřené, a když jsem jimi prošel a
rozhlédl se, ani v jiných prostorách nic nechybělo.
Nic nechybělo, jenom Bart tu nebyl.
Zavolal jsem ho. Odpovědělo mi kapání kohoutku.
Na druhé zavolání zašramotila větvička břečťanu o okno.
Bart zmizel, jako kdybychom se propadli do toho pěkného povídkového seriálu Fakta a
fikce. Třeba jsme se ocitli o dvacet let pozadu, v dobách, kdy jsme ještě žádného psa
neměli?
Ale ne. Čepice na věšáku zavěšená je nepochybně loňského data.
Nakonec se ukázalo, že fakt je mnohem prostší a méně zajímavý a zábavný než fikce. Bart se rozhodl prozkoumat někdejší pracovnu mého otce v přízemí, kde mám záložní počítač a skener. Otevřel si čumákem, vešel, ale pak ž nedokázal tlapkou otevřít dveře, které se otevírají do místnosti, ne ven. Mohl by to už umět a hlavně - mohl by vědět, že tam jsou takové, z jeho hlediska, sklapovací dveře. Někdy, když skenuji, mě navštíví a když shledá, že ho skenování nebaví, chce ven. Asi tak v padesáti procentech případů se mu daří si otevřít, v padesáti ne. A to byl ten případ.
Proč tedy neštěkne, proč nezamektá, když slyší naše volání?
No vždyť říkám, že psí inteligenci nesmíme přeceňovat!