|
|
| ||||||||||||||
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
|
|
České jaro (z Čech): Už je o jeden kožich tepleji.
|
Z deníčku Moby Dicka: Úterý 5. března 2002
|
Provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí s výrazným podílem na trhu jsou povinni
ve
svých sítích podle číslovacího plánu umožnit přístup ke službám kteréhokoliv s uvedenými
sítěmi propojeného poskytovatele veřejných telekomunikačních služeb, kromě služby pronájmu
okruhů, a to buď formou nastavení předvolby čísel, nebo individuální volbou čísel pro
jednotlivá volání.
Provozovatelé veřejných pevných telefonních sítí ve svých sítích zajistí přenositelnost
telefonních čísel podle číslovacího plánu tak, aby účastníci veřejné telefonní služby,
kteří o to požádají, si mohli ponechat svoje účastnické číslo, jestliže se rozhodnou změnit
provozovatele veřejné pevné telefonní sítě nebo provozovatele veřejné digitální sítě
ISDN nebo poskytovatele veřejné telefonní služby, své zeměpisné umístění nebo službu.
Nebylo překvapující, že se Telecom pokusil ze zákona vyvléci argumentem, že ho zákon zavazuje, aby přenositelnost zavedl, ale nenutí ho, aby pro každého. Je to samozřejmě jen výmluva. Zákon cituje jen situaci, kdy "účastník veřejné telefonní služby, který o to požádá" a nikoli jako účastník, který si platí specifický tarif. Takže podle zákona o službu může požádat i abonent tarifu Home Mini, neboť on je ten, kdo o to požádal, a podle ústavy od něho nemůže nikdo chtít něco, co není v zákoně. Telecom by mohl - podle své logiky - zavést Tarif Gold s paušálem 5000 Kč měsíčně - a jenom pro tento tarif uvolnit přenositelnost čísel.
K smíchu?
Tak zvaní regulátoři by pravděpodobně souhlasili. Pan David Stádník, hlava Českého
telekomunikačního úřadu, byl okamžitě hotov s úsudkem už v polovině února a
věděl, že Telecom nehodlá překročit zákon. A jsme u toho: tohle není ekonomický
problém, tohle pravděpodobně není ani kriminální kauza (přestože Týden dnes otevřel
spekulace o peněžních vlivech TelSource) - to je politický problém. Za Telecomem
stojí ruku v ruce ODS a ČSSD už řadu let. Tyto dvě politické strany nesou zodpovědnost. A
protest konkurečních operátorů? To je akce ve stylu hlavou proti zdi.
Na
pytlíčku s negativy mám napsaný letopočet 1962. Znamená to, že to asi nebude to první
vystoupení - v dokumentu říkali, že v Merkuru se skupinou Crazzy Boys začal Volek zpívat,
když mu bylo osmnáct. Na tom ale nesejde - jisté je, že to bylo v Merkuru, v sále v
Pařížské ulici. Rock´n roll se už směl - občas hrát, jak ze snímku plyne, pod přísným
dohledem soudruha Antonína Novotného, který byl na rockovém koncertu přítomen alespoň
na portrétu v nadživotní velikosti (těm později narozeným: to byl šéf komunistické strany a
zároveň prezident republiky). Miky měl na očích černé brýle - to mu vydrželo do smrti.
Zpíval jak pánbů a my mohli vylítnout z kůže - to byl můj první rock, který jsem slyšel
jinak, než z gramofonové desky nebo z "laxíku" -jediné rozhlasové hudební stanici, která se
v Praze dala jakž takž slušně chytit.
Na druhé fotce je vidět, jak byli lidé oblečení. Mladá dáma v centru má natupírované vlasy,
a mužové jsou všichni v saku - konec konců, Miky taky zpívá v nějaké nenápadné
sako-bundičce. Na fotce zahlédneme dokonce jednoho kravaťáka! Už si po těch létech
nepamatuji, zda to byl koncert, nebo zda se tam tancovalo - spíš to prvé bylo pravdou. Rokáč
se tancovat nesměl - "volné držení partnerky" bylo pronásledováno a trestáno vyhazovem ze
sálu. Takže spíš tam byla atmosféra velmi klidná.
Vyprávěl jsem to Davidovi, mému synovi. Pravil:
"Byl jsem na koncertu Elton Johna v Madison Square Garden v New Yorku. Kdo se tam zved
ze židle, toho pořadatelé vyhodili. A kdo si vzal do sálu pivo, toho policajti hned zavřeli."
No vida, kam až došly móresy ze sálu Merkur z Pařížské ulice v Praze za čtyřicet let!
Vzduch byl velmi jasný a bylo vidět na kilometry daleko. Chvilkami jsem propadal dojmu, že se na té doposud neživé pláni, pokryté hnědými troskami bejlí, koná sjezd velkých černých psů, že si tam dali dostaveníčko a že přicházejí proto, aby se poprali s Bartem - nebo spíš, aby mu dali možnost se s nimi poprat.
Byla to zvláštní situace. Přece jen pes se drží u země a moje převýšení, přestože není na centimetry veliké, Bart má v kohoutku 63 cm, pak je krk a hlava, já měřím 183, takže faktické převýšení jedné a druhé roviny očí je sotva metr, metr deset. Přece jen vidím podstatně dál, i proto, že Bart pobíhá ustavičně s čumákem u země.
Připnul jsem ho k vodítku.
Podíval se na mě žasle.
Nemá rád změny, a ze všeho nejméně miluje změny horšímu, přičemž upoutání na vodítko
jinak než jako změnu k velmi horšímu charakterizovat nejde. Nezbláznil ses, pane? díval se
na mě tázavě.
V prvním popudu bych se nejraděj očistil z nařčení a ukázal bych mu prstem - podívej na toho ovčouna, tam na obzoru jsou dva psi a to co vypadá jako pohřební vůz je novofoundlák. Neřekl jsem nic. To co já viděl, jemu zakrývalo uschlé bejlí, a dobře tak.
Vrátili jsme se dřív než obvykle.
Míša na mne zpytavě hleděla. "Neporvali jste se? Jste tu nějak brzo!"
"Ne," řekl jsem. "Díky tomu, že jsme tu brzo."
|